Úvaha: Většina může pomoci menšině. Ale také nemusí

Autor |2020-11-06T18:08:51+01:005. listopadu, 2020|Sloupky|

Sňatky homosexuálů, genderová označení a dalo by se pokračovat dál. První bylo velkým tématem polských prezidentských voleb, druhé je neustále opakovaným tématem ve společnosti. Byť jsou obě témata jiná, mají něco společného – netýkají se všech, nebo alespoň ne přímo. Proč tedy heterosexuálním lidem vadí, že se homosexuálové vezmou? A proč má muž či žena problém s tím, že jiný není mužem či ženou?

Představme si, že jsme člověkem, který se narodil jako muž. Postupem času ovšem začínáme zjišťovat, že se mužem necítíme. Ba co víc, sexuálně nás přitahují muži. Bydlíme v bytovce jako ostatní, stejně jako oni chodíme do práce, ale v současné společnosti se cítíme odstrčení a neuznaní. A každý člověk přeci touží po uznání, akceptování. Jenže toho se nám nedostává. Na každém rohu slyšíme jen nadávky či útočné poznámky. Nakonec ovšem najdeme partnera, se kterým si rozumíme a chceme strávit zbytek života. Jenže jsme se oba narodili s penisem. Tudíž v Česku nemůžeme uzavřít manželský sňatek. Máme tedy osobu, kterou milujeme, ale nemůžeme si ji oficiálně vzít. Víme, že je v nás něco jinak, necítíme se jako muž, ale musíme být mužem. Jinými slovy, všechno je špatně. Najednou se ovšem naskytne šance něco změnit. Naskytne se možnost, abychom svoji lásku mohli oficiálně potvrdit, abychom si do občanského průkazu mohli dát něco jiného než „muž“. Hlasujeme tedy pro. Ovšem rozhodnou za nás ti, které výsledek přímo neovlivní.

Teď si představme, že jsme otcem rodiny. Jsme pyšní na to, jak nás rodiče vychovali a máme se dobře. Jsme spokojení s dobou, v níž žijeme a s manželkou máme dvě děti, na jejichž blahobytu nám záleží víc, než na čemkoliv jiném. Máme uspokojivý sociální status a byť se sem tam najde nějaký zádrhel, nestěžujeme si. Najednou se ale naskytne možnost, že by se oficiálně mohli vzít i dva muži nebo dvě ženy. Ba dokonce by se lidé mohli identifikovat jako něco jiného než muž a žena. Je to pro nás podobný šok, jako kdyby nám někdo po padesáti letech tvrdil, že tráva není zelená a auta nejezdí po kolech. Myslíme si, že se zbláznili a začínáme se bát. Chceme, aby naše děti měly stejně dobrý život jako my a ne, aby vyrůstali v bláznivé společnosti, kde se člověk nemůže opřít ani o základní hodnoty. Jak se pak bude svět vyvíjet? Hlasujeme tedy proti. Naštěstí jsme ve většině a nemusíme se bát.

Žijeme v demokratické společnosti, kde má každý možnost vyjádřit své názory. A je na nás, zda svůj podíl využijeme k udržení vlastního blahobytu nebo k pomoci ostatním – mimochodem možnost vyjádření názoru neznamená, že se musíme ke všemu vyjadřovat. Zůstává tedy otázkou, zda chceme fungovat jako jednotlivci, nebo jako společnost. Zda chceme udržet svět, jaký je, nebo se posunout. A než učiníme rozhodnutí, zkusme si představit, že nám život rozdá trochu jiné karty. Co kdybychom si nemohli vzít svoji manželku? Co kdybychom se jako rodiče báli o budoucnost svých dětí?

O autorovi:

Jsem extrovert i introvert. Miluju jazyky (jakože lingvistiku, duh). Mám specifický a značně černý humor. Ujíždím na karaoke. Vlastním spoustu knížek, které nečtu. Poslouchám všechno, jen ne rozkazy. Stereotyp je zlo, Bůh je mrtev, a taky jsem založil Denní chleba. To je asi tak všechno, co se sem vleze.

Napsat komentář

Při prohlížení těchto internetových stránek zpracovává dennichleba.cz Vaše osobní údaje, včetně cookies, za účelem hodnocení návštěvnosti webu a tvorby souvisejících statistik. Souhlasím