Úvaha: Slyšíme obrazy, slyšíme pocity, slyšíme vzpomínky

Autor |2020-04-06T19:20:56+02:001. dubna, 2020|Sloupky|

Každý si pamatujeme. Něco více, něco méně. Jaké oblečení měla včera moderátorka v televizi? Nevím. Jakou voňavku používala teta, když k nám chodila na návštěvy? Nevím. Kde jsem byl poprvé na dovolené? Asi vím, ale nedokážu si vše přesně vybavit. Neexistuje tedy žádná možnost, jak si uchovat tak živé vzpomínky, že se můžu v hlavě kdykoliv vrátit přímo na určité místo?

Spousta lidí má v životě některé písničky či melodie spojené se specifickým okamžikem, místem nebo vzpomínkou. Je to díky jedné ze tří schopností našeho mozku uchovávat informace na základě vjemů. Když uslyším Lost od Franka Oceana, vybavím si koupelnu v domě v portugalské Coimbře, kde jsem byl na Erasmu. Zmíněná písnička se z ní vždy linula, když se sprchoval kamarád Zé, od něhož jsem ji následně převzal já. Se Stromaem a jeho AVF mi naskočí vzpomínka na byt ve francouzském Compiègne, kam jsem se na týden vydal za svou francouzskou kamarádkou. A s Girls Like You od Maroon 5 se rázem ocitám v autě, když jedu za dívkou, do které jsem byl dříve zahleděný a nemohl ji dostat z hlavy. Pokaždé stačí zavřít oči a jsem tam.

Nedávno jsem si lehl s kytarou na zahradu a začal drnkat Wicked Game Chrise Isaaca. Ležel jsem na lehátku v Česku, svítilo slunce a já tudíž zavřel oči. Rázem jsem byl v Portugalsku na terase, kolem seděli kamarádi, pod nohami mi běhal pes Garo a v pozadí zněla konverzace v jemné brazilské portugalštině. K emocím a sluchu jsem připojil ještě pohyb prstů a vzpomínku umocnil. Co tedy dělá hudbu tak úspěšným uchovatelem vzpomínek?

Jízda na kole se prý nezapomíná, ale pokud člověk venku na židli zavře oči, jen těžko se rázem dostane na sedlo do přírody. Pokud uvidí svoji starou fotku, vybaví si vše, ale nedokáže se do dané situace přímo dostat. Ani básnička ze školy, kterou někdo umí nazpaměť nezaručí návrat do lavice, kde se ji učil. Nejsilnější vzpomínku v nás zanechají emoce. Taková vzpomínka má však jen jeden spouštěč, a sice že si ji člověk musí vybavit. Pokud ale spouštěč zefektivním a emoci spojím s písní, vzniká něco těžko zapomenutelného. Ovšem i sama hudba je v podstatě nosičem emocí. Například u Vltavy člověk slyší, jak se malý potůček mění v silnou řeku. Bedřich Smetana jen místo uložení zvukového záznamu do paměti počítače, zvolil jiný nosič a jinou formu zachování svých pocitů z vodního proudu.

Hudba dokáže zaznamenat to, co fotografie ne. Navíc oproti filmu podbízí kreativitu jednotlivce, každý si představí něco jiného. Každý si připojí svoji vlastní vzpomínku. Někdo uvidí svůj pokoj z dětství, někdo si vzpomene na motýlky v břiše při prvním zamilování, někdo naprosto opustí Česko a ocitne se stovky či tisíce kilometrů daleko a několik let nazpět. Možná bychom si tak měli místo hledění do alb spíš začít zakládat osobní playlisty života. Nebo si v těch, co máme, začít dělat pořádek. Možná to bude doprovázené silnější emocí, než prohlídka fotoalba.

O autorovi:

Jsem extrovert i introvert. Miluju jazyky (jakože lingvistiku, duh). Mám specifický a značně černý humor. Ujíždím na karaoke. Vlastním spoustu knížek, které nečtu. Poslouchám všechno, jen ne rozkazy. Stereotyp je zlo, Bůh je mrtev, a taky jsem založil Denní chleba. To je asi tak všechno, co se sem vleze.

Napsat komentář

Při prohlížení těchto internetových stránek zpracovává dennichleba.cz Vaše osobní údaje, včetně cookies, za účelem hodnocení návštěvnosti webu a tvorby souvisejících statistik. Souhlasím