Úvaha: Když dospělí nejsou dostatečně dospělí

Autor |2020-01-11T18:23:30+01:0010. ledna, 2020|Sloupky|

Nedávno mě okolnosti přivedly k několika myšlenkám, nad kterými stále dokola přemýšlím. Kdy je člověk ve společnosti opravdu dospělý? Jaký je rozdíl mezi dítětem a dospělým? Jsou i mladí lidé právoplatnými členy společnosti? Že to nedává smysl? Uvedu konkrétní situaci. Například tykání.

Myslela jsem si, že když se setkají cizí lidé, je normální si vykat. Stává se mi naopak velmi často to, že mi cizí lidé začnou okamžitě tykat s domněním, že jsem minimálně o tři roky mladší, než opravdu jsem. Je ale přece jedno, na kolik člověk vypadá, nebo kolik je mu doopravdy let. Dva cizí lidé by k sobě měli být slušní a projevit si navzájem úctu. Třeba právě zmíněným tykáním, a to bez ohledu na věk. Nepotrpím si na nadstandardní chování, ale občas se nestačím divit, kde a kdo mi od prvního pohledu tyká. I když jsem v pozici zákazníka či hosta. Zákazníkem může být kdokoliv bez ohledu na věk. Měli bychom se tedy i k dětem chovat s úctou, když jsou to stále ,,jen děti‘‘? Je to jen jeden z mnoha konkrétních případů, vraťme se ale zpět k původní myšlence: kdy se tedy ve společnosti staneme právoplatnými dospělými, a to i v očích těch nejstarších?

Chápu, že pro starší osoby je dvacetiletý člověk stále velmi mladým. Stejně jako oni je ale právoplatným členem společnosti a stejně jako oni je trestně zodpovědný a často i pracující. Proč tedy stále slýchám věty, které mi v podstatě napovídají, že jsem ještě příliš mladá na svůj vlastní názor? Že jsem nezažila tolik situací jako někdo jiný znamená, že bych se neměla nijak názorově lišit? Kdo v životě neslyšel, že je moc mladý na to, aby poznal co je správné? Příliš mladý, aby věděl, co má dělat. Či málo zkušený a nerozumný na to, aby se angažoval v nejrůznějších věcech.

Zmíněné příklady už naštěstí nejsou tak běžnými. Stále se však ve společnosti najdou tací, kteří – bůhví proč – mají pocit, že kdo za sebou nemá minimálně čtvrt století, nemá potřebné zkušenosti. Ano, mluvím třeba o politice, slušném chování, nebo o práci. Čím dál častěji se totiž objevují právě mladí lidé, kteří dokázali něco jedinečného. Proč se tedy pořád setkávám s takovými předsudky? Už jsme se naučili neposuzovat lidi podle pohlaví, orientace a dalších věcí. Neposuzujme proto lidi a jejich schopnosti ani podle věku.

O autorovi:

Prý jsem často nad věcí a moc mluvím. Život se prostě nemá brát tak vážně a je potřeba toho hodně říct. K tomu si ještě občas zazpívám a čas od času i něco napíšu.

Napsat komentář

Při prohlížení těchto internetových stránek zpracovává dennichleba.cz Vaše osobní údaje, včetně cookies, za účelem hodnocení návštěvnosti webu a tvorby souvisejících statistik. Souhlasím