Že bych chtěla vyjet na Erasmus, jsem věděla už na střední škole. Na tom, kam přesně, a co tam vlastně budu studovat, už zase tolik nezáleželo; těšila jsem se hlavně na život v jiné zemi, poznávání cizí kultury a spoustu mezinárodních kamarádů. Člověk míní, život mění. A tak mi můj odjezd do zahraničí překazila pandemie koronaviru.
Vše začalo úplně nevinně. Sedím doma u stolu, plním si školní povinnosti, když v tom mi zvoní telefon. Volá kamarád, který ze společné procházky před pár dny jel domu dřív, protože ho rozbolela hlava. "Čau, tak jsem pozitivní, jdi hned na testy,“ ozývá se z telefonu a já hned pokládám. Je to tu.
V dnešní situaci je cesta na nákup jedna z mála příležitostí podívat se mimo domov. A může se stát nečekaně dramatickou.
Hned na začátek musím zmínit, že existují lidé, kteří mají s kvalitou poštovních služeb značně negativní zkušenosti. Dlouhé dodací lhůty, poškozené balíčky nebo dokonce ztracené zásilky. Já jsem však s poštou a jejími službami nadmíru spokojený. A proč? Loni v létě jsem totiž zkusil udělat menší výzvu.
S kamarádkou jsme se vydaly do portugalského městečka Sintry - ještě před koronou samozřejmě -, ovšem naprosto jsme podcenily sílu Slunce. Dorazily jsme tedy až v pozdějších odpoledních hodinách, poněvadž cestu provázelo pravidelné patlání se opalovacím krémem s filtrem padesát. Který jsme občas proložily pantenolem. Nakonec jsme se ale do Sintry dostaly. Abychom zjistily, že trable teprve začínají.
S myšlenkou darování krve jsem si pohrávala, co pamatuji. Až budu dospělá, až bude s kým, až bude po koroně. Mé vnitřní já s panickou hrůzou z doktorů vždycky dokázalo najít vhodnou výmluvu. Do té doby, než jsem se podruhé v jednom týdnu pracovně objevila přímo na transfuzním oddělení. Pak už jsem se z toho vykroutit nezvládla.
Když vložku přivezl nákladní automobil - a podotýkám, že šlo o vložku krbovou - a bodrý chlapík ji složil k chodníku, šlo se o zdánlivě lehký balíček. Brzy jsme zjistili, že k uražení asi třiceti metrů k místu budoucího krbu budou čtyři dospělí muži pro transport tak akorát. Přepadly mě však obavy, když jsem si uvědomil, že na výsledné umístění vložky budeme už jen dva - otec, a k mému neštěstí i já.
Koronavirová krize rozdělila společnost na dvě skupiny: ty, co roušku ochotně nosí, a na zaryté antirouškaře. Ačkoli se normálně řídím krásným českým rčením „proti gustu žádný dišputát,“ v případě (ne)zakrytého obličeje se stávám poměrně radikální. A to zejména, když je člověk bez roušky v mé těsné blízkosti.
Titulekk napovídá, že čtenáře čeká dlouhé popisování průběhu online výuky na mé škole, případně vtipný komentář ke konzultace bakalářské práce. Není tomu tak. Zůčastnila jsem se online hodiny angličtiny žákyň šesté třídy základní školy a tento zážitek se mi vryl do paměti tak hluboce, že jsem večer téměř nemohla usnout.
Sedím na kolejích a před spaním ještě rychle zapínám vládní tiskovku. Nic zásadního nečekám, stejně akorát zavřou restaurace a bary. "Všichni studenti žijící na kolejích, kteří mají trvalé bydliště jinde v Česku, se musí do zítřejší půlnoci vystěhovat," slyším najednou. Pro jistotu si to pouštím ještě jednou. Není to zlý sen, skutečně se to děje. Ministr Plaga ze mě právě udělal bezdomovce.