Už tomu pár týdnů bude, co jsem si jen tak sepsal svůj první článek a v Denním chlebu byli tak hodní a po menších, zejména gramatických, úpravách svolili k jeho vydání. Nicméně byť nejsem stálou redaktorskou strukturou ve výše zmíněném plátku, a mám tak jistou volnost v pravidelnosti mých příspěvků, cítím jistou potřebu něco opět sepsat. No jo, jenže co?
Svým dalším řidičským deníčkem chci zprostředkovat situaci, která se mi nedávno stala. Na začátek je třeba poznamenat, že řidičský průkaz vlastním už rok. A i když si nemyslím, že jsem se opravdu stala řidičkou, lidé, které potkávám na silnici, mají k řidičům taky občas daleko.
Studuji a pracuji zároveň. To pro mnoho lidí nepředstavuje žádný zásadní problém. I já jsem předpokládala, že dva univerzitní předměty a poloviční úvazek skloubím snadno. Kdybych jenom věděla, jak moc se pletu.
Koronavirová krize mě opět nemilosrdně vyhnala za pult rozdávat úsměvy a vydělávat obrovské peníze na benzin pro moji milovanou francouzskou střelu. Je potřeba říct, že tato doba je opravdu pro všechny zvláštní a nikde se to tolik neprojeví, jako na atmosféře v obchodě.
Väčšinou sa z obchodu nevraciam nadšený – peňaženka prázdna, ruky uťahané od ťarchy potravín, ktoré aj tak spotrebujem do pár dní, takže najneskôr o týždeň si to celé zopakujem, a hlavne kopu ľudí pokope. Nehľadiac na pandémiu, preplnené predajne nikdy nie sú príjemným zážitkom. Čo ale pandémia mení je spôsob, akým nakupujeme. A minulý týždeň som sa z jednej nemenovanej, žlto-modro-červenej predajne už tobôž nevrátil nadšený.
Co se Vánoc týká, existují pouze dva typy lidí: ti, co mají dárky nakoupené už od května, a pak ti, kteří po obchodech začínají pobíhat až kolem poloviny prosince. Přiznám se bez mučení, patřím k těm druhým zmiňovaným. Koronavirus mě ale letos donutil můj nákupní styl přehodnotit.
Přelom listopadu a prosince se v naší domácnosti pravidelně nese ve znamení umělého navození vánoční atmosféry pomocí náležitě bohaté výzdoby. Že se na mě něco chystá, jsem pochopil minulou sobotu. Jak to dopadlo nechť každý posoudí sám v úvodní fotce. Náš dům v ulici nikdo nepřehlédne.
Vsadím se, že každého někdy zajímalo, jak vznikla různá přísloví. Přísloví, která jsou v populaci po generace, a i největší historici či stařešinové neví, kde se vzaly. Že ne? No, mě taky ne. Jenže člověk neporučí mozku, jenž ještě zkrátka nehodlá spát.
Že bych chtěla vyjet na Erasmus, jsem věděla už na střední škole. Na tom, kam přesně, a co tam vlastně budu studovat, už zase tolik nezáleželo; těšila jsem se hlavně na život v jiné zemi, poznávání cizí kultury a spoustu mezinárodních kamarádů. Člověk míní, život mění. A tak mi můj odjezd do zahraničí překazila pandemie koronaviru.
Vše začalo úplně nevinně. Sedím doma u stolu, plním si školní povinnosti, když v tom mi zvoní telefon. Volá kamarád, který ze společné procházky před pár dny jel domu dřív, protože ho rozbolela hlava. "Čau, tak jsem pozitivní, jdi hned na testy,“ ozývá se z telefonu a já hned pokládám. Je to tu.