Soutěžní úvaha: Láska jako rakovina?

Autor |2020-02-21T20:44:57+01:0020. února, 2020|Sloupky|

Může být láska přirovnána k rakovině?

Docela kacířská myšlenka.

Láska, ten ušlechtilý cit, který je sáhodlouze popisován v knihách už po staletí, je hlavní múzou zpěváků, skladatelů a všech hudebníků. Něco, o čem se rok, co rok točí spousta filmů s vlastně stále stejným scénářem, ale lidé na ně pořád chodí a pořád se na ně rádi dívají. Protože je krásné vidět, že ten pravý, potkal tu pravou, v pravý čas a že je prostě všechno tak jak má být.

Ale není to utopie? Není láska jenom stigma? Něco, co nám společnost dala něco, za čím se máme hnát a urputně to hledat, protože jak se zdá nejsme bez partnera dostateční. Jako bychom k naší plnohodnotnosti potřebovali někoho dalšího. V určitém věku už přichází i ta všemi nezadanými velmi oblíbená otázka „Kdy ty už si někoho najdeš?“ Protože život je závod. A pokud nestihnu včas vystudovat, vdát se a založit rodinu tak prohrávám. Skoro jako bych nebyla zdravá, ale nějaká pomatená či vadná. Tak rychle, šup, šup, vystuduj! Najdi si někoho! Vydělávej spoustu peněz! Vdej se! Měj děti! Šup, protože včera bylo pozdě.

Ale to jsem mírně odbočila od mé hlavní myšlenky.

Láska jako rakovina.

V pozitivním i negativním smyslu.

Ups! Slovíčko pozitivní ve spojení s rakovinou? Já si opravdu zahrávám.

Vezměme nejprve to negativní, ať to potom můžeme zakončit pozitivně.

V mých myšlenkách je rakovina něco, co se vám rozlije po těle a ochromí vás. Nedělá láska to samé? To příjemné mravenčení po těle a motýlci v břiše, když jste po boku svého milovaného? Rozlije se po těle a ochromí vás.. Negativní láska. Z mého úhlu pohledu je to závislá láska. Je to, když si neumím bez partnera představit ani ránu. Jsem na něm závislá. Bez něj nemám kyslík. Bez něj nemám radost. Bez něj nemám co dělat. Bez něj nemám život… potřebuji ho! Tak přesně na téhle formě lásky nevidím nic pozitivního. Možná poučení, které z toho může vzniknout, ale není cena za něj až příliš vysoká? V té temné propasti této závislé lásky, co je tam dobrého? A to ve mně evokuje zase spojitost s nemocí. Temná jáma, do které mě ta nemoc uvrhne. To nejtěžší stádium. Temnota. Deprese a úzkost. Nemoc a třeba nešťastná láska. Tak moc odlišné věci, které mě ale můžou dostat do propasti. Do propasti deprese a úzkosti. Je to zvláštní. My lidé jsme zvláštní. Nemoc, která nám opravdu reálně může téměř lusknutím prstů vzít život, nás dostane do té jedné jámy za onou láskou. A přitom láska a vztah jako něco, co je pouze jaksi stavem naší mysli. Co v nás roste, pokud tomu dáváme palivo. Pokud tam zaměřujeme své myšlenky a upínáme se k tomu. Takže se do té jámy vlastně shazujeme sami. Svými vlastními činy a myšlením. Trochu šílené, nemyslíte? To ve mně probouzí další myšlenku.. a to sice na propojenost psychického a duševního zdraví. To by ovšem samo vydalo na další úvahovou esej. Když pro vás píšu, mám pocit, že každá myšlenka by stála za esej. I ta nejmenší maličkost má tolik zákoutí, které by stálo za to prozkoumat a pozastavit se nad nimi.

Druhá stránka. Ta pozitivní, ta růžová. Láska jako něco, co mě činí lepší. Láska, která mě podněcuje k tomu být sama sebou a oslavovat život, která mi vlévá do žil elektrizující chuť k životu. Mám radost. Ale ne podmíněnou mým drahým mužem. Mám radost, protože jsem tvůrkyní svého štěstí a své radosti. A můj muž je se mnou, může ji se mnou prožívat a ano také ji ve mně probouzet. Kráčíme spolu.. nebo můžu použít slovíčko, rosteme spolu. Jako dva stromy vedle sebe, ač třeba každý jiný druh. Jsme spolu, naše větve se proplétají a jeden druhému poskytujeme oporu. Rosteme. Spolu. Spolu, ale nezávisle na sobě. To je podle mě láska v pozitivním slova smyslu. Pro někoho možná utopická představa, pro mě ta správná a jediná pro život dobrá. No a pozitivní stránka rakoviny? Může ze mě dostat to nejlepší. Omlouvám se, pokud vás svými myšlenkami pobuřuji, ale už v první eseji jsem avizovala svoji upřímnost. Nějaká moje část zároveň ví, že mě dokážete pochopit, nebo alespoň neodsoudit mé myšlenky. Abych tedy rozvedla myšlenku, dostat ze mě to nejlepší… mám v hlavě představu člověka, který mrhá svým životem. Míjí dny a on jenom existuje. Je v téměř letargickém stavu. „Mouchy, sežerte mě.“ A potom přijde nemoc. Neočekávaná a nezvaná. Je tady a nevypadá, že by se měla k odchodu. Mrcha… Ale co když poslouží jako nástroj změny? Jako nástroj velkého životního zlomu? Ale k dobrému. Dobrému v tom smyslu, že se náš životem mrhající člověk probere. Najednou mu dojde ta křehkost života. A začne žít. Žít ale opravdu naplno. Užívat si plnými doušky každodenních maličkostí a radostí. Ta krátká výměra jeho životního času mu otevře oči a dá mu odvahu k tomu žít tak, jak si třeba v hloubi duše přál ale ani si to při svém živoření neuvědomoval. „Život se neměří počtem nádechů a výdechů, ale chvílemi, které nám vzaly dech.“ Tak nějak se to říká. Takže pokud měl náš probuzený spáč i díky své nemoci více chvil, které mu vzaly dech, nebylo to vlastně pozitivní? Láska, která mi pomáhá růst, a rozvijí mě. Nemoc, která mi pomohla k uvědomění.

autorka: Stanislava Ochranová

O autorovi:

I am the creator of this web. All content I made is for testing purpose.

Napsat komentář

Při prohlížení těchto internetových stránek zpracovává dennichleba.cz Vaše osobní údaje, včetně cookies, za účelem hodnocení návštěvnosti webu a tvorby souvisejících statistik. Souhlasím