Recenze: Slunovrat posouvá hranice úzkosti na další úroveň

Autor |2020-01-17T18:46:04+01:0016. ledna, 2020|Recenze|

Cílem recenze je podělit se o první dojem z nového filmu a buď tak někoho nalákat nebo odradit, a nebo porovnat dva pohledy na daný snímek. Nalákat, odradit i porovnat v případě Midsommaru (originální název Slunovratu) mohu, ovšem aktuální už příliš není. Proč tedy recenzovat film, který měl premiéru před necelým půl rokem? Protože i když tehdy unikl mé pozornosti, zanechal ve mně dojem, jako žádný jiný snímek.

Režiséru Arimu Asterovi se podařil specifický kousek – horor za bílého dne. Zatímco většina hororů vsází na temno, leknutí a strašení, Aster děsí za svitu slunce a zraků všech kolem. Škatulka hororu v tomto případě ovšem nesedí zcela přesně. Jestliže má horor vyvolat strach a děs, a thriller silné napětí a emoce, položil bych Midsommar zhruba na půl cesty, možná trochu blíž ke druhému zmíněnému. Bez ohledu na žánr, specifičnost Slunovratu dokazují i rozporuplné recenze. Pokud se někde hodí použít spojení „buď to miluješ nebo nenávidíš,“ pak právě zde. Já reprezentuji milující skupinu a to z naprosto jednoduchého důvodu: dopad. A co vytváří silný dopad snímku, který nevsází na temno? Nejsou to ani efekty, ani uvěřitelnost děje – i když ve Švédsku slaví svátek slunovratu, rozhodně to nevypadá, jako v Asterově filmu, nebo tedy alespoň doufám -, ale je to psychologická náročnost spojená s bizarními rituály. Obojí je zabaleno do balíčku „Jak přes dvě hodiny permanentně pociťovat úzkost pro začátečníky i pokročilé“. Úzkost je možná ještě dost omezený pojem, při Midsommaru budete cítit, že je něco špatně. Stejně jako při spánkové paralýze, jak mi ji popisoval známý.

Již zmíněné psychologické náročnosti nastaví Aster vysokou laťku hned od začátku. Vždyť jedna z největších ran přijde ještě před zobrazením názvu filmu na obrazovce. Něco podobného jsem zažil jen jednou, a to u videohry The Last of Us. Nejedná se o spoiler. Zaprvé jsem nezmínil, co se stane a zadruhé mluvíme o prvních minutách filmu. Největší spoiler navíc ukáže sám režisér. Ještě dřív než cokoliv začne mohou diváci vidět malbu. Tou dobou nikomu nic neřekne, je na ní však vyzrazený celý děj filmu. Ani když o ní člověk ví a film neviděl, nemá moc šancí děj rozpoznat, zpětně ale vše dává smysl. To není jediný moment, kdy ve snímku malba či určitý záběr nastiňují děj. Tak schválně jestli je najdete všechny. Člověk se však nemusí bát o vyzrazení děje, protože není příliš kreativní. Skupina přátel vyjede na prázdniny, které se zvrhnou v rituální děs. Jak už jsem ale zmínil, Midsommar nabízí naprosto odlišný pohled na dané téma. Jediné, nad čím budete při filmu přemýšlet – a to jen za předpokladu, že si to uvědomíte -, je, proč už hodinu křečovitě držíte v ruce ovladač a ještě jste se nenapili vína ani nekousli do křupek, které máte už od začátku připravené vedle sebe. Slunovrat vás jednoduše nepustí.

Intenzitě snímku napomáhá také výborný herecký výkon představitelky hlavní postavy Dani – Florence Pughová. Ano, sice nevyhrála Zlatý glóbus ani Oscara, ani nebyla nominovaná, ale podle mě se na roli hodila a odvedla více než dobrou práci. V neposlední řadě musím opět zmínit hudbu. Stejně jako smyčce fungovaly u Jokera, není tomu jinak ani v případě novoty Ariho Astera. Tentokrát však díky britskému hudebníkovi Bobbymu Krlicovi (známého pod uměleckým jménem The Haxan Cloak) zní ještě o trochu intenzivněji a úzkostlivěji.

Pokud jsou psychologická náročnost a bizarní rituály náplní balíčku „Jak přes dvě hodiny permanentně pociťovat úzkost pro začátečníky i pokročilé“, hudba Bobbyho Krlice je balící papír, výkon Florence Pughové mašlička a Ari Arter šílený prodavač, který balíček vymyslel a snaží se ho prodat. A nutno dodat, že jsem na trhu zatím nenašel lepší zboží na úzkost, než je Midsommar.

Slunovrat, 2019, režie: Ari Aster – hodnocení: 8 chlebů z 10.

O autorovi:

Jsem extrovert i introvert. Miluju jazyky (jakože lingvistiku, duh). Mám specifický a značně černý humor. Ujíždím na karaoke. Vlastním spoustu knížek, které nečtu. Poslouchám všechno, jen ne rozkazy. Stereotyp je zlo, Bůh je mrtev, a taky jsem založil Denní chleba. To je asi tak všechno, co se sem vleze.

Jeden komentář

  1. […] na pomezí hororu. Z náročnějších řad ke sledování se nabízí námi již recenzovaný Slunovrat, snad ještě intenzivnější matka! a mé oblíbené duchařské V zajetí démonů 2. Nejen pro […]

Napsat komentář

Při prohlížení těchto internetových stránek zpracovává dennichleba.cz Vaše osobní údaje, včetně cookies, za účelem hodnocení návštěvnosti webu a tvorby souvisejících statistik. Souhlasím