• Nabarvené ptáče. © Tvůrci filmu Nabarvené ptáče. Zdroj: Česká televize

Recenze: (Ne)Nabarvené ptáče – nevkusná zvrácenost nebo snímek s poselstvím?

Autor |2019-09-26T17:11:51+02:0016. září, 2019|Recenze|

„Jsi stejnej úchyl jako ostatní, kteří na to šli.“

„Jestli fakt chceš vidět, jak to někdo dělá s kozlem, no prosím.“

„Na to bych nikdy nešel. To přece není normální!“

I tyto věty jsem slýchal od svého okolí, když jsem prohlásil, že jdu na film Václava Marhoula Nabarvené ptáče. Při promítání seděla v sále další asi padesátka diváků. V průběhu odešel jeden. Tolik ke srovnaní s festivaly a premiérami, kde sály opouštěly desítky více než tisíce lidí. Není tedy výjimkou, že lidé ojediněle opustí sál. Zajímavá byla i reakce těch, kteří na místech vydrželi. Tak tichý a poklidný, dokonce až děsivě automatický a mrtvolný, odchod z kina jsem v životě nezažil. Opravdu se nejedná o film pro každého a pokud se člověk rozhodne, že ho chce vidět, měl by zvolit kino. Doma jej totiž nejpozději v půlce vypne.

Jaké vlastně je Nabarvené ptáče? Odlišné? Naprosto. Dramatické? Určitě. Realistické? Nesmírně, až naturalistické. Drastické? Spíš ano. Brutální? Ne. Byť je film plný brutalit, sám o sobě brutální není. Můžeme se přít o přesnou hranici brutality, ale největší hrůzy zůstávají divákovi zahaleny rouškou (což s povděkem kvituji). Rouškou, kterou lidská mysl sice dokáže poodkrýt, ale to už není problém filmu. Může se zdát jako paradox nazvat černobílý film Nabarvené ptáče, avšak kromě názvu má svůj smysl i všechno, co film bez bázně a hany ukazuje a dává všanc. Nejde tedy o prvoplánovou snahu vzbudit kontroverzi. Ostatně stojí za připomínku, že už literární předloha Jerziho Kosińského je dodnes vnímána jako poměrně kontroverzní dílo. Marhoul má tedy i pro drsné scény dobrý důvod.

Dobrý důvod má i pro obsazení Petra Kolára do hlavní role. Ten totiž po boku českých i zahraničních kolegů exceluje. Jeho hraní-nehraní je někdy mnohem upřímnější než křečovitě zkroucená tvář. Herectví hvězdného formátu pak nekončí u hlavních rolí. Vybavuji si například dokonalý desetivteřinový výstup Pavla Kříže. Povedená je ve filmu také kamera a výjevy, které přesně odpovídají atmosféře, tempu i úhlu pohledu s typem záběru, jaký divák potřebuje. To vše dodává na uvěřitelnosti. Nejvíc ale člověk v ohledu samotného zpracování ocení zvuk. Čistý, prostorově dokonalý a proto v některých momentech tak děsivě reálný. V prvních momentech podezřelého šramotu za zády málem nutí se v kinosálové sedačce otočit a krýt si záda. Dojde tak i na pár povedených lekaček. Milovníci detailů si pak mohou vychutnat emocemi překypující a příběh uzavírající titulkovou píseň v podání Jitky Čvančarové nebo speciálně vytvořenou „mezislovanštinu“, kterou hovoří většina postav.

Režisér Marhoul přesto trvá na tom, že nejde o válečný snímek. A pochopitelně. Ne že by válku v průběhu celého filmu nepřipomínali vojáci, ba naopak. Dokonce nejeden z nich sehrává v příběhu rozděleném na devět „kapitol“ klíčovou roli. Když ale divák pozoruje putujícího a trpícího chlapce, válka jako taková je většinou to poslední, co přijde na mysl. Jedním z poselství filmu by mohla být často uchopovaná myšlenka táhnoucí se už od Pána much – co s člověkem udělá tak nehostinná a zvrácená situace, jakou je válka. To ale vidím jako příliš prvoplánové. V potaz totiž přichází otázka: je válka příčinou? Není jen jedním z odporných spouštěčů něčeho obecnějšího, něčeho ohavného a pudově zvířecího v nás? Nejen filmová, knižní i další umělecká tvorba, ale hlavně historie jako taková již několik set let dává odpověď. Ani tím ale sdělení filmu nekončí. Na účet snímku zaznívá kritika, že se divák v průběhu neztotožní s chlapcem a nedokáže se do něj vcítit. Nejen že bych si dovolil říct, že jde o záměr, myslím dokonce, že je to dobře. O to lépe se totiž dá z pozice nezávislého pozorovatele sledovat proměna chlapcova chování vůči okolnímu světu. Člověk není zatížen vnitřním posunem postavy, což by jí jistě dalo hloubku, v současné podobě ale o to výrazněji a efektněji lze pozorovat nástup rezignace a jakéhosi obrnění se. Někteří by snad řekli chvilkového odlidštění. Hlavními emocemi jsou odpor, vztek nebo lítost. Film má ale dále potenciál a možná i ambici přenést pocit zoufalství a rezignace.

Řemeslně je Ptáče zvládnuto perfektně a s citem. Je koncipované smysluplně, avšak samotným sdělením vyznívá trochu tuctově. Přesto ale má svůj význam, nastavuje dobré zrcadlo a právě svým zpracováním se posouvá nad pomyslný střed „filmů s velkým poselstvím o zkaženosti lidstva“.

Nabarvené ptáče, 2019, režie: Václav Marhoul – hodnocení: 8 chlebů z 10 (+ patka).

O autorovi:

Studuji politologii, ale touha být novinářem někde v hloubi duše zůstala, jelikož žurnalistiku mám vystudovanou. Nejčastěji sice píšu o politice, ale jak už to tak bývá, řekněte mi, co vás trápí, a já si na to udělám názor. Říká se, že není víc, než když studujete nebo v práci děláte, co vás baví. Mám to štěstí, že znám obojí. A to hlavně díky vám - čtenářům. Bez vás by to fakt nebylo ono! ‘Lidé, čtěte!’ praví slavná věta. ‘Čtěte Denní chleba!’ dovolím si dodat.

Napsat komentář

Při prohlížení těchto internetových stránek zpracovává dennichleba.cz Vaše osobní údaje, včetně cookies, za účelem hodnocení návštěvnosti webu a tvorby souvisejících statistik. Souhlasím