Recenze: Chicagský tribunál ukazuje lidskost. A její přesný opak

Autor |2020-10-26T18:15:35+01:0024. října, 2020|Recenze|

Pozor, článek obsahuje mírné spoilery!

Každý jiný, ale všichni se stejným cílem – ukončit válku ve Vietnamu a smrt amerických vojáků. Chicagský tribunál z roku 1969 je jedním z nejznámějších soudních procesů v historii Spojených států a Aaron Sorkin se jej rozhodl přiblížit nejen Američanům. Proč? Protože ukazuje, jak „nezaujatý“ tehdejší soud byl. A mimo jiné částečně odráží situaci z letošního roku.

Chicagskému tribunálu, Aaronu Sorkinovi a celému tvůrčímu týmu nelze upřít kvalitu zpracování. Začněme samotným obsazením. Do filmu o celosvětově rádoby nezajímavém tématu se podařilo obsadit hvězdy, jakými jsou Eddie Redmayne (v roli Toma Haydena), Joseph Gordon-Levitt (Richard Schultz) či Sasha Baron Cohen (Abbie Hoffman), čímž Sorkin pro mnohé prolomil bariéru nezajímavosti. Zároveň nutno vyzdvihnout výkony Marka Rylanceho (William Kunstler) a Jeremyho Stronga (Jerry Rubin), které si divák nepochybně zapamatuje. Rylance projevuje emoce u soudu – zejména bezmoc – tak důvěryhodně, že mu divák hltá každý mírný pohyb obočí i mimiku v obličeji. Strong naopak hlavně svým přízvukem skvěle dokresluje Yippie postavu Jerryho Rubina, která v kombinaci s Cohenem tvoří výraznou dvojici. V neposlední řadě pak Frank Langella (Julius Hoffman) svým soudcovstvím nenechá, troufám si říct, nikoho v klidu. Všichni z osmi obžalovaných skvěle ukazují lidskost, zatímco většina žalobců, a soudce, zase potvrzují opak. Ani nejlepší herci však nestačí. Čímž se přesouváme k ději.

Byť je hlavní náplní filmu soudní proces, nenudí. Pasáže ze soudní síně dynamicky střídají zákulisní záběry, a ani v jedné části nechybí emoce či napětí. Když už někoho může přestávat bavit soudní prostředí, ve zhruba čtyřicetiminutových intervalech rozbijí stereotyp akční scény doplněné silným hudebním doprovodem umocňujícím záběry. Byť právě ony záběry nejsou příliš příjemné. Začátek zmíněných scén navíc doprovází vydařilé střihy v proslovech. A tím se dostávám k třešničkám uvnitř lahodného dortu. Několikrát během filmu totiž dialog zpěstří rádoby zbytečné pozastavení se nad určitými slovy či vyjádřeními. Jako když se na začátku filmu Tom Hayden ptá, jestli se k soudu přišli obhájit, nebo jen říct „běž do haj*lu“ zajetému pořádku. Načež Jerry Rubin odpoví: „Běž do haj*lu.“ Hayden pak rozebírá, jestli byla odpověď myšlená jako druhá možnost, nebo jen Haydena posílá někam. Nezapomene se připojit také druhý člen Yippie Abbie Hoffman.

Skutečná chicagská sedma se svými dvěma právníky. Zdroj: Comingsoon.net

Skutečná chicagská sedma se svými dvěma právníky. Zdroj: Comingsoon.net

Hlavním gró snímku však zůstává myšlenka. Myšlenka, že nespravedlnost a nerovnoprávnost jsou stále ve společnosti jako celku, i samotných jednotlivcích. Vyjmenovat veškeré nespravedlnosti, které Sorkinovo dílo vykresluje by bylo na dlouho. Celý proces je ukázkou moci a vyřizováním osobních účtů. Výstižný souhrn koneckonců nabízí samotný trailer. Chicagský tribunál předkládá skutečnost, jež se odehrála jen pět desetiletí zpět. Lidé, kteří nechtěli, aby američtí vojáci umírali ve Vietnamu, se setkali se slzným plynem, obušky a vězením. Pokud poslední věta byť u jednoho člověka nevyvolává znepokojení, stále se nacházíme v Chicagském tribunálu. Ano, ani obvinění nejsou úplně bez viny a ano, film není dokumentem, pouze se inspiruje skutečným děním. Ovšem značná část dialogů pochází ze skutečného soudu a pravdivost událostí potvrzují nejen vzpomínky dnešních důchodců, ale i faktické záznamy. Důležité informace o případu nabízí ve zkratce New York Times, delší počtení pak lze najít na Wikipedii.

Chicagský tribunál navíc nabývá na důležitosti tím, že část jeho děje lze spatřit i dnes. Nepokoje v ulicích, blížící se prezidentské volby a významné kulturní téma hýbající společností. Válka ve Vietnamu v roce 1969? Ano. Hnutí Black lives matter v roce 2020? Ano. Lidskost (a nelidskost) nikdy nepřestane být aktuální. I proto je Sorkinův nejnovější kousek filmem, který si zaslouží zhlédnutí.

Chicagský tribunál, 2020, režie: Aaron Sorkin – hodnocení: 8,5 chlebu z 10.

O autorovi:

Jsem extrovert i introvert. Miluju jazyky (jakože lingvistiku, duh). Mám specifický a značně černý humor. Ujíždím na karaoke. Vlastním spoustu knížek, které nečtu. Poslouchám všechno, jen ne rozkazy. Stereotyp je zlo, Bůh je mrtev, a taky jsem založil Denní chleba. To je asi tak všechno, co se sem vleze.

Napsat komentář

Při prohlížení těchto internetových stránek zpracovává dennichleba.cz Vaše osobní údaje, včetně cookies, za účelem hodnocení návštěvnosti webu a tvorby souvisejících statistik. Souhlasím