Povídka: Deset let v karanténě aneb Orwell to tušil

Autor |2020-04-06T19:10:43+02:004. dubna, 2020|Sloupky|

Je osm hodin ráno a já se probouzím. Kouknu vedle sebe a zamilovaně hledím na svou milovanou ženu. Pořád jsem si ale nezvykl na to plexisklo uprostřed postele. Klepu na něj, čímž drahou polovičku probouzím. Zase mluvila ze spaní a má úplně mokrou roušku. Vstávám, svou spací roušku měním za denní a sahám po počítači. Už čtvrt hodiny jsem měl sedět ve virtuální kanceláři na virtuální poradě s bohužel až příliš reálným šéfem. „Je tu nějak ticho,“ mumlám si pro sebe a čekám, než vystojím virtuální kolonu, kterou poskytovatelé zavedli do procesu připojení, abychom prý v karanténě nevyšli ze cviku.

V mezičase opatrně tisknu ucho ke zdi a poslouchám, co se děje v dětském pokoji. Poslední, co se mi daří zachytit, jsou slova znamenající bezbřehou anarchii. Děti si prý chtějí hrát. Spolu a bez rukavic! Navíc, v tuto dobu už měly mít dávno školu. Jdu tedy k jejich pokoji. „Co se tu děje?“ volám ode dveří, protože při dodržení stanoveného odstupu čtyř metrů nemohu vstoupit dál. Pokojíček jsme bohužel stavěli v roce 3 BC (nikoliv before Christ, nýbrž before COVID), kdy ještě nikdo nemohl počítat s karanténou. „Počítači paní učitelky se udělalo nedobře,“ praví jedno z dítek spokojeně. „A proč nemáte suplování?“ ptám se udiveně. „Protože ještě nikdo nevolal panu zástupci.“ K mému štěstí měl stejný problém také počítač mého šéfa. Přes Messenger přeji brzké opravení a přemýšlím, co s celým volným dnem.

Mohl bych třeba uvařit, zvažuji a sám se chválím za iniciativu. „Siri,“ začínám diktovat bezdotykovému telefonu. „Objednej třikrát pizzu Margheritu,“ hlásím. O patnáct minut později na terase přistává malý dron, na kterém visí zavěšená taška s objednávkou. Obsah vyskládávám na předem připravenou jednorázovou papírovou podložku. Všechny ingredience, krásně připravené v mističkách, pomalu nanáším na suché těsto. No jo, je to sice trochu otrava, když jsme byli malí, dovezli pizzu většinou vcelku. Alespoň mi na ni ale určitě nikdo nesáhl. Ten hamburgr včera byl na složení horší.

U oběda cítím napětí. Když se ptám, co se děje, hned si přeji, abych to býval nikdy neudělal. Žena s dcerou se do mě pustí, že chtějí něco na sebe. „Ale zlato, vždyť jsem ti loni koupil ten krásný světle modrý protichemický oblek. Venku jsi byla za celý rok třikrát, tak na co nový?“ snažím se podat argumenty. „A tobě, broučku, jsem přeci minulý týden koupil tu novou krásnou roušku,“ obracím se na dceru. „Ale Eva má roušku s obrázkem Prymuly!“ vyštěkne po mně dcera. Zdrceně pálím v krbu jednorázovou podložku, na které jsem připravoval jídlo a zapínám televizi. Premiér má dnes pohřeb. Škoda, že mu tam nikdo nesměl přijít. Všechno se to seběhlo tak rychle. Včera zakašlal ve sněmovní jídelně a než stihl vysvětlit, že mu zaskočila rybí kost, poslanci ho ubili jídelními tácy. Podle předsedy poslaneckého klubu vládní strany „ANO, budeme zdraví 2020“ zasadili předsedovi vlády největší rány členové opozice a proto vznese návrh, aby jim byly z domácích zásob odebrány čtyři roušky. Samozřejmě s podmínkou, že jim za dobré chování po roce dvě roušky vrátí.

Nový ministerský předseda a zároveň ministr zdravotnictví ve svém projevu následně sděluje národu vydání dalšího vládního dekretu a další zpřísnění opatření v boji proti koronaviru. U porodu již nově nesmí být přítomná ani matka.

O autorovi:

Dnes se o lidech jako já říká, že jsou zatíženi aktivní participací na veřejném dění. Já jsem prostě zvědavý a ukecaný. Vzhledem k tomu, že studuji politologii a žurnalistiku, celkem to sedí. Každý rok v květnu se pak věnuji hokejovému koučování a mám i jednu nechutnou libůstku - občas koukám na TV Barrandov. Nesuďte mě... Díky, že jste tady. :)

Napsat komentář

Při prohlížení těchto internetových stránek zpracovává dennichleba.cz Vaše osobní údaje, včetně cookies, za účelem hodnocení návštěvnosti webu a tvorby souvisejících statistik. Souhlasím