Fejeton: Cizinec ve fastfoodu

Autor |2019-11-01T14:15:45+01:0030. července, 2019|Sloupky|

Jako každý den jsem odpoledne končil v redakci a šel k autu. Dnes to však bylo trochu časově namáhavější a byť jsme s Vojtou chtěli jít v poledne na meníčko, časový pres nám to nedovolil. Proto jsem společně s celým centrem Brna mohl slyšet svůj žaludek volat o pomoc. Rozhodl jsem se tudíž rychle zahnat hlad a skočit si po cestě do fastfoodu. Mít o půl hodinky víc času v poledne, najedli bychom se, mně by nekručelo v břiše, nebyl bych nucen zajít na rychlé jídlo a neměl bych teď o čem vyprávět. Jak ale říkávala moje babička: „Kdyby žaba žrala špek, takovou mastnotu…“

Vcházím do fastfoodu s jasnou vidinou výhodné studentské nabídky jedna plus jedna. Vojta mi na poslední chvíli stihl poslat slevový kód a tak šibalsky se usmívajíc ukazuji zaměstnanci za pokladnou, že dvacet korun tentokrát bude cinkat v kapse mně. Dostávám číslo objednávky a odcházím k místu u rohu vyššího stolu, kde se může dvoumetrový kolos jako já pohodlně opřít, zatímco ostatní si o něj maximálně rozbijí hlavu. Koutkem oka opodál vidím relativně známý obličej. Zbystřím, zaostřím a pohledem skenuji vyššího mladíka v modrém obleku. Najednou se však zděsím. Doposud nezaujaté postavě se rozjiskří oči a s pohybem ruky mě nadšeně zdraví. „Čáu,“ zní mi protaženě z úst, zatímco usilovně přemýšlím, kdo to je.

K mému překvapení se cizinec vydává ke mně a natahuje ruku. „Ne, ne, ne, ty vole, jen to ne!“ zní mi v hlavě podávajíc ruku k potřesení. „Co děláš? Jak to jde? Kde studuješ?“ bombarduje mě můj evidentní starý známý. Odpovědi takticky natahuji, abych si nahnal čas ke zjištění jeho totožnosti. „Hraješ ještě basket?“ ptá se dál. Aha! Takže z basketu se známe. Teď už můžu vyřadit asi polovinu svých známých.

Byť se zmenšeným polem možností, stále nemůžu přijít na to, s kým už dobré tři minuty mluvím. Přecházím proto do útoku.

„No a co ty, hele? Co je novýho?“ vyhrknu z úst v naději, že mě alespoň část odpovědi uspokojí. Po dalších zhruba dvou minutách už vím, kde cizinec studuje, jak měnil školy, kolik zemí za poslední dobu procestoval (a že cestoval hodně), dokonce i kde naposledy hrát basket. Všechny tyto informace jsou mi stejně úplně k ničemu, protože pořád nemám ponětí, kdo přede mnou stojí. „Co děláš o víkendů?“ nadhazuje mi s nadšením, že budu mít volno a doženeme ztracená léta. Naštěstí už mám na víkend plány a nemusím tak ani vymýšlet výmluvy. „Jé, tak to je škoda,“ dodává se smutkem.

Už vidím, jak se nadechuje a strachujíc se, že uslyším spojení typu „tak mi napiš“, přicházím s překvapením. „Je to škoda no, ale kdykoliv se ozvi a domluvíme se na pivo nebo na něco,“ vytahuji neohroženě eso z rukávu. A mám ho! Teď bude muset napsat on mně a já tak zjistím, s kým jsem strávil dobrých sedm minut povídáním. Basketbalista (to je tak to jediné, co oněm momentálně vím) souhlasí a se zdvořilou omluvou se loučí. Jako poslední slyším: „Rád jsem tě po tak dlouhé době viděl.“ Já tebe taky cizinče, já tebe taky. I když absolutně netuším, s kým jsem měl tu čest.

O autorovi:

Jsem milovník černého humoru a nevhodných poznámek. Taky obstojně zpívám ve sprše. Orientuji se převážně ve sportu, ale sleduji i každodenní dění. Od malička jsem rád bavil ostatní a zastávám názor, že bychom život neměli brát tak vážně. To je taky jeden z důvodů, proč jsem založil Denní chleba.

Napsat komentář

Při prohlížení těchto internetových stránek zpracovává dennichleba.cz Vaše osobní údaje, včetně cookies, za účelem hodnocení návštěvnosti webu a tvorby souvisejících statistik. Souhlasím