Fejeton: Cizinec ve fastfoodu

Autor |2019-11-01T14:15:45+01:0030. července, 2019|Sloupky|

Jako každý den jsem odpoledne končil v redakci a šel k autu. Dnes to však bylo trochu časově namáhavější a byť jsme s Vojtou chtěli jít v poledne na meníčko, časový pres nám to nedovolil. Proto jsem společně s celým centrem Brna mohl slyšet svůj žaludek volat o pomoc. Rozhodl jsem se tudíž rychle zahnat hlad a skočit si po cestě do fastfoodu. Mít o půl hodinky víc času v poledne, najedli bychom se, mně by nekručelo v břiše, nebyl bych nucen zajít na rychlé jídlo a neměl bych teď o čem vyprávět. Jak ale říkávala moje babička: „Kdyby žaba žrala špek, takovou mastnotu…“

Vcházím do fastfoodu s jasnou vidinou výhodné studentské nabídky jedna plus jedna. Vojta mi na poslední chvíli stihl poslat slevový kód a tak šibalsky se usmívajíc ukazuji zaměstnanci za pokladnou, že dvacet korun tentokrát bude cinkat v kapse mně. Dostávám číslo objednávky a odcházím k místu u rohu vyššího stolu, kde se může dvoumetrový kolos jako já pohodlně opřít, zatímco ostatní si o něj maximálně rozbijí hlavu. Koutkem oka opodál vidím relativně známý obličej. Zbystřím, zaostřím a pohledem skenuji vyššího mladíka v modrém obleku. Najednou se však zděsím. Doposud nezaujaté postavě se rozjiskří oči a s pohybem ruky mě nadšeně zdraví. „Čáu,“ zní mi protaženě z úst, zatímco usilovně přemýšlím, kdo to je.

K mému překvapení se cizinec vydává ke mně a natahuje ruku. „Ne, ne, ne, ty vole, jen to ne!“ zní mi v hlavě podávajíc ruku k potřesení. „Co děláš? Jak to jde? Kde studuješ?“ bombarduje mě můj evidentní starý známý. Odpovědi takticky natahuji, abych si nahnal čas ke zjištění jeho totožnosti. „Hraješ ještě basket?“ ptá se dál. Aha! Takže z basketu se známe. Teď už můžu vyřadit asi polovinu svých známých.

Byť se zmenšeným polem možností, stále nemůžu přijít na to, s kým už dobré tři minuty mluvím. Přecházím proto do útoku.

„No a co ty, hele? Co je novýho?“ vyhrknu z úst v naději, že mě alespoň část odpovědi uspokojí. Po dalších zhruba dvou minutách už vím, kde cizinec studuje, jak měnil školy, kolik zemí za poslední dobu procestoval (a že cestoval hodně), dokonce i kde naposledy hrát basket. Všechny tyto informace jsou mi stejně úplně k ničemu, protože pořád nemám ponětí, kdo přede mnou stojí. „Co děláš o víkendů?“ nadhazuje mi s nadšením, že budu mít volno a doženeme ztracená léta. Naštěstí už mám na víkend plány a nemusím tak ani vymýšlet výmluvy. „Jé, tak to je škoda,“ dodává se smutkem.

Už vidím, jak se nadechuje a strachujíc se, že uslyším spojení typu „tak mi napiš“, přicházím s překvapením. „Je to škoda no, ale kdykoliv se ozvi a domluvíme se na pivo nebo na něco,“ vytahuji neohroženě eso z rukávu. A mám ho! Teď bude muset napsat on mně a já tak zjistím, s kým jsem strávil dobrých sedm minut povídáním. Basketbalista (to je tak to jediné, co oněm momentálně vím) souhlasí a se zdvořilou omluvou se loučí. Jako poslední slyším: „Rád jsem tě po tak dlouhé době viděl.“ Já tebe taky cizinče, já tebe taky. I když absolutně netuším, s kým jsem měl tu čest.

O autorovi:

Jsem extrovert i introvert. Miluju jazyky (jakože lingvistiku, duh). Mám specifický a značně černý humor. Ujíždím na karaoke. Vlastním spoustu knížek, které nečtu. Poslouchám všechno, jen ne rozkazy. Stereotyp je zlo, Bůh je mrtev, a taky jsem založil Denní chleba. To je asi tak všechno, co se sem vleze.

Napsat komentář

Při prohlížení těchto internetových stránek zpracovává dennichleba.cz Vaše osobní údaje, včetně cookies, za účelem hodnocení návštěvnosti webu a tvorby souvisejících statistik. Souhlasím