Komentář: Znovuzvolený Lukašenko jen dělá, co mu zbytek Evropy dovolí

Autor |2020-08-14T23:37:50+02:0012. srpna, 2020|Hlavní článek, Politika|

Zemřel král, ať žije… ehm… ten stejný král. Aha, tak zase nic. Takhle nějak lze popsat víkendové volby v Bělorusku, kde konzervativní prezident Alexandr Lukašenko, někdy přezdívaný jako „poslední evropský diktátor“, obhájil svou pozici. Začne tak své již šesté volební období. Oproti volbám v jiných evropských zemích se nad těmi beloruskými ovšem už několik dní před samotným hlasováním vznášel otázník. Budou opravdu demokratické? Celou situaci asi nejvíc vystihuje věta zaznivší ve večerním studiu ČT24: „V Bělorusku není výsledek voleb odvislý od hlasování občanů,“ nebo moje oblíbené: „Není důležité, jak lid hlasuje, ale kdo hlasy počítá.“

První důvodné pochybnosti zněly již v den voleb. V civilizovaných zemích by se například nikdy nemohlo stát, že na voliče nezbudou volební lístky nebo že předsedkyně volební komise – jejíž členové mohou místnost opustit až po zápisu a zapečetění výsledků – z volební místnosti šplhá po žebříku s igelitovou taškou. Asi mířila na svačinu. Zarážejícím může být i fakt, že opoziční kandidátka Svjatlana Cichanouská, která se o úřad ucházela namísto vězněného manžela, dosáhla sotva 10 procent hlasů. Zatímco neoficiální (rozumějme nestátní) výsledky jí předvídaly asi 70 procent. Pro úplnost dodejme, že současná hlava státu s jistotou obhájila 80 procent hlasů.

Debata o podobě Lukašenkova režimu se vede už delší dobu. Od evropských vůdců se ale nedočkáme ničeho kromě výhrůžky nebo zákazů vystupování, které stejně brzy zase zruší. A to bohužel platí i o násilí páchaném na účastnících demonstrací namířených proti posledním volbám a režimu jako takovému. Zatímco v ulicích Minsku při zásahu tamějších ozbrojených složek dokonce zemřeli dva demonstranti, ze západního světa slyšíme jen nejistý distanc a odsouzení. Twitterové příspěvky ovšem životy nezachrání.

Lukašenko ještě zvládl situaci zamotat a zneprůhlednit, když obvinil mimo jiné Čechy nebo Poláky z organizace protivládních demonstrací. A jsem si jistý, že ne náhodou vybral země, kde je znatelný odpor k vládě. V našem případě přichází na paměť třeba shromáždění na Letné, u Polska zase demonstrace proti konzervativní politice vlády a – stejně jako v Bělorusku – nedávno obhajujícímu prezidentu Dudovi. Kromě zamítavého stanoviska, a další velké fráze, od nás nepřišla žádná zpráva o tom, že si podobné provokace nenecháme líbit nebo že se k obvinění postavíme jakkoliv razantně.

Abych ale nehanil jen českou vládu, je pravdou, že stejná slova nezaznívají odnikud. Proč? Západní Evropa nechce Bělorusko ztratit. Lukašenko nejspíš jen čeká na důvod, jak se proti Evropě vyhranit a jak Rusku konečně plně otevřít náruč. Země střední a východní Evropy pak nechtějí přijít o spojence, který i přes občasné kopnutí ukazuje, že ani Češi, ani Poláci, nebo nakonec i Maďaři, na tom ještě nejsou tak zle. A mohlo by být i hůř. Jde totiž o osobní prospěch kritizovaných vlád, kdy násilí na východě marginalizuje dění doma. Problémem je, že střed se kvůli zklamání ze západu učí od východu. A to rychleji, než bychom si přáli, a jiné věci, než bychom si přáli. A tady končí legrace.

O autorovi:

Dnes se o lidech jako já říká, že jsou zatíženi aktivní participací na veřejném dění. Já jsem prostě zvědavý a ukecaný. Vzhledem k tomu, že studuji politologii a žurnalistiku, celkem to sedí. Každý rok v květnu se pak věnuji hokejovému koučování a mám i jednu nechutnou libůstku - občas koukám na TV Barrandov. Nesuďte mě... Díky, že jste tady. :)

Napsat komentář

Při prohlížení těchto internetových stránek zpracovává dennichleba.cz Vaše osobní údaje, včetně cookies, za účelem hodnocení návštěvnosti webu a tvorby souvisejících statistik. Souhlasím