Komentář: Videohry jsou fajn, ale odsud posud

Autor |2020-03-31T18:23:16+02:0028. března, 2020|Sloupky|

Občas se zdá, že je hraní videoher kontroverznější než potraty nebo právo na držení zbraně. Ano, videohry. Děti si v nich hrají na superhrdiny, starší trénují do armády a dospělí pomáhají svému oblíbenému týmu vyhrát alespoň nějaký zápas, když ve skutečném světě kotví na konci tabulky. Nebo si jednoduše oddechnou po návratu z práce a s výhodnou koupí nového brnění se konečně posunou na vyšší úroveň ve vyjednávání. Kontroverzní? Ne. Pokud se ovšem online život neposune před ten skutečný.

Nedávno jsem viděl video, ve kterém žena svému příteli vymazala uložený postup v basketbalovém módu Moje kariéra. Jinými slovy: Hodiny a hodiny tvrdé práce a odříkání, trénování a postupu až do nejvyšší ligy NBA přišly vniveč. Tragédie. Na jednu stranu chápu ho, na druhou stranu chápu ji. Taky si zapnu konzoli a zahraji hry. A pár let nazpět bych pravděpodobně soucítil jen s tím, kdo přišel o uložený postup. Přece jenom je však rozdíl mezi dítětem a dospělým. Dítě nemusí řešit téměř nic. Přijde domů, zapne konzoli nebo počítač a stane se kýmkoliv zrovna chce. Nejlepší sportovec světa? Klidně. Špičkový voják? Může být. Čarující elf? Neříkejte dvakrát. Obzvlášť když si při tom může povídat s kamarády. Někdo chodil ven, někdo seděl doma. V obou případech hrál hlavní roli společenský kontakt.

Jakmile ovšem člověk dospěje, život se mu změní. Drakobijec v kouzelném brnění je sice fajn, ovšem titul díky němu nezískám, byt mi nenajde a žold ve zlaťácích mi pojištění taky nezaplatí. V tu chvíli hold dostává přednost skutečný život před tím virtuálním. Což samozřejmě neznamená, že musí virtuálno nadobro zmizet. Hraní videoher je fajn. Někdo hraje sám po večerech, kdy si od všeho oddychne a ponoří se do rozvoje své postavy, jiný zase preferuje skupinu přátel, se kterými si může popovídat a u toho něco dělat. Oba případy jsou v pořádku, ale v obou případech by měl člověk hrát zejména proto, že mu hraní něco dá a užívá si ho. Pokud se ale soustředí na videohry víc než na svůj vlastní život, pak podle mě vzniká problém.

Znám lidi, kteří pracují na svém postupu ve hře – a záleží ji na něm – ovšem pokud by o něj přišli, nic se nestane. Já zase hraji s kamarády, protože jsme každý z jiné části Česka i Slovenska a sešli bychom se tak jednou do roku. Na konci dne, je to však jen hra.

Chápu, že profesionální hráči mají jiný pohled na věc. A měli by mít, jinak nemohou uspět. Ovšem většina lidí, kteří hrají videohry, se jimi nikdy nebude živit. Proto je důležité spokojit se i s prohrou. Hrát pro radost je v pořádku, užívat si společný čas s kamarády je v pořádku, ale jak říká Petr Čtvrtníček v reklamě: „Vocamcaď pocamcaď“. Zejména, když do té skutečné hry (života) přijde partner nebo rodina. Pokud s tím nemá problém, budiž, ale postup v reálném životě lze smazat jen těžko. A dá se hrát mnohem déle.

O autorovi:

Jsem milovník černého humoru a nevhodných poznámek. Taky obstojně zpívám ve sprše. Orientuji se převážně ve sportu, ale sleduji i každodenní dění. Od malička jsem rád bavil ostatní a zastávám názor, že bychom život neměli brát tak vážně. To je taky jeden z důvodů, proč jsem založil Denní chleba.

Napsat komentář

Při prohlížení těchto internetových stránek zpracovává dennichleba.cz Vaše osobní údaje, včetně cookies, za účelem hodnocení návštěvnosti webu a tvorby souvisejících statistik. Souhlasím