Komentář: Při výuce jazyka nepatří zanícená rána před kondicionál

Autor |2020-02-27T15:57:07+01:0025. února, 2020|Sloupky|

Škola, výuka a učitelé jsou nekonečnou studnicí příležitostí ke kritice. Každý by zvládl učit lépe než učitelé, výuku by koncipoval jinak a školu by klidně zrušil. Jak tedy učit? Co změnit na konceptu výuky? Jakým směrem se vydat po zrušení škol? Odpovědi už jasné nejsou, a už vůbec ne tak hlasité. I přesto si troufnu rýpnout do výuky jazyků v České republice. Abych nekřivdil všem, konkrétně mám na mysli portugalštinu v Brně, s níž mám osobní zkušenost.

Po návratu z Erasmu v portugalské Coimbře jsem chtěl s portugalštinou zůstat v kontaktu. Přihlásil jsem se proto do předmětu nazvaného Portugalština (pro neportugalštináře) III na Filozofické fakultě Masarykovy univerzity v Brně. Na prvních dvou přednáškách jsem měl pocit, že se avizovaná úroveň B1 blíží spíš úrovni někde mezi A1 a A2. Probírali jsme hlavně minulý čas a, troufám si říct, základní slovesa. Další přednášky už nabídly mírný posun – části těla nebo kondicionál. Vše zmíněné ovšem pořád považuji za základ při výuce jazyka, ne za náplň hodiny portugalštiny na úrovni B1. Přednášky pokračovaly a já měl pocit, jako kdybych se svým půlrokem v zahraničí v klidu strčil do kapsy všechny lingvisty.

Změna ovšem nastala, jakmile jsme začali řešit téma „U doktora“ a následně jsme pokračovali volnější konverzací. Zatímco jazykáři uměli do portugalštiny přeložit zanícenou ránu, vysoký tlak nebo teploměr, nedokázali zdvořile poprosit o kávu či za sebe postavit dva děje v minulosti. Na jednu stranu dokázali popsat děj knihy, na druhou stranu však jen v přítomném čase, protože v tom minulém znali pouze pár sloves. Podobný způsob výuky jsem slyšel i od známých, kteří studují angličtinu nebo španělštinu. Naučí se, jak překládat škvárobetonovou tvárnici a tisíce dalších slov, ovšem velkou spoustu z nich v životě nepoužijí.

Nechci však házet všechny do jednoho hrníčku. Chápu, že při studiu angličtiny na vysoké škole už člověk zná spoustu věcí, a nakonec mu tudíž zbývá pouze memorovat slova a učit se o kultuře a literatuře. Není však lepší začít těmi užitečnými a postupně rozšiřovat okruh k těm méně podstatným? Jako mnohem horší vidím svoji zkušenost s portugalštinou. Portugalština v Česku není běžným jazykem a moc lidí ji neovládá. Proto když se ji člověk učí, měl by podle mě nejdřív pochytit základní pravidla a časy, a slovní zásobu nechat až na konec. Ta základní a běžně používaná slova stejně uslyší při prvních hodinách, a některá si samozřejmě musí zapamatovat, ale rozšiřování svého slovníku vidím až jako vedlejší. Každý, kdo se chce jazyk naučit, jej studuje za jiným účelem. Každý má jiné zájmy a potřeby. Proto by si měl nejdřív zapamatovat určitou kostru, pravidla, a do ní následně teprve dosazovat slova, která využije.

Nejsem učitelem a ani neznám různé zákulisní vlivy, které při výuce určitě hrají roli. Co ale vím, je, že za tři týdny studia portugalštiny v Coimbře jsem se naučil víc než za celý semestr v Brně. A to měla být tamější úroveň A1 a zdejší B1. Evidentně tedy lze jít i efektivnější cestou, jen se musí nají někdo, kdo ji prošlape.

O autorovi:

Jsem extrovert i introvert. Miluju jazyky (jakože lingvistiku, duh). Mám specifický a značně černý humor. Ujíždím na karaoke. Vlastním spoustu knížek, které nečtu. Poslouchám všechno, jen ne rozkazy. Stereotyp je zlo, Bůh je mrtev, a taky jsem založil Denní chleba. To je asi tak všechno, co se sem vleze.

Napsat komentář

Při prohlížení těchto internetových stránek zpracovává dennichleba.cz Vaše osobní údaje, včetně cookies, za účelem hodnocení návštěvnosti webu a tvorby souvisejících statistik. Souhlasím