Komentář: Listopad ´89 má sílu, ale jeho význam klesá

Autor |2020-11-19T18:46:46+01:0017. listopadu, 2020|Politika|

Asi netřeba dlouze vysvětlovat, proč dnes většina z nás nejde do práce a proč celý den obrazovky počítačů s televizory plní záběry demonstrujících mas. Na okraj snad jen připomeňme, že 17. listopad není jen symbolem začátku pádu komunismu, ale také smutným výročím roku 1939. Nacistická armáda tehdy vtrhla na vysoké školy a v akci Sonderaktion Prag zmasakrovala část studentů, další surově zbila a na několik let uzavřela vysoké učení. O významu výročí jsem už jednou psal, nebudu se tedy opakovat a radši se vrátím k listopadu 1989 a jeho odkazu, respektive tomu, co z něj zbylo. A možná i doplním svůj tehdejší výrok, že za úpadek svátků mohou mladí.

Někdy mám pocit, že Češi vůbec nectí své hodnoty a zapomínají na významné dny spojené s naším státem. Pak ale přijde jeden významný den a já jsem znovu příjemně překvapený. Většina společnosti 15. března odsoudí nenávistný nacismus, velká část národa 28. října hrdě vzpomíná na zrod Československa a úctyhodný počet lidí 17. listopadu slaví pomyslný začátek konce komunismu. V Česku mi ale chybí kousek podobného nadšení a národního uvědomění i jindy než v ony významné dny. Odkaz těchto dní spojující fakt, že Češi umí být pravdiví, poctiví, hrdí a plní lásky. A naděje se s každým dalším rokem uběhnuvším od významného dne vytrácí. Ze všeho nejvíc mě ale mrzí, že někteří autoři oných historických okamžiků popírají sebe sama. Komu pak má člověk věřit?

Tentokrát se nechci pouštět do kritiky jedné nebo druhé politické strany či jednotlivých osob. Spíš bych na dvou příkladech rád ilustroval smutný trend. Pozorujeme, že i lidé, kteří stáli u samotného zrodu nového režimu a probouzeli v nás, našich rodičích, prarodičích, přátelích i sousedech novou naději a důvěru, ji u části společnosti zklamávají. Bohužel musím jako příklady jmenovat poslední dva české prezidenty Václava Klause a Miloše Zemana. Ke starým křivdám nebo politickým krokům se nevracím a ani to není mou ambicí. Píšu o nenávisti, rozdělování, urážkách, škatulkování a všech dalších nešvarech, které u obou zmíněných v poslední době vídáme. Je pochopitelné, že každý má jiný názor, a je to dobře. Ale to, co dnes ve společnosti slýchám, je hledání nového třídního nepřítele. Nezměnili jsme se. Ale mohli bychom. A ta naděje, že se můžeme změnit, někdy úplně stačí.

O autorovi:

Studuji politologii, ale touha být novinářem někde v hloubi duše zůstala, jelikož žurnalistiku mám vystudovanou. Nejčastěji sice píšu o politice, ale jak už to tak bývá, řekněte mi, co vás trápí, a já si na to udělám názor. Říká se, že není víc, než když studujete nebo v práci děláte, co vás baví. Mám to štěstí, že znám obojí. A to hlavně díky vám - čtenářům. Bez vás by to fakt nebylo ono! ‘Lidé, čtěte!’ praví slavná věta. ‘Čtěte Denní chleba!’ dovolím si dodat.

Napsat komentář

Při prohlížení těchto internetových stránek zpracovává dennichleba.cz Vaše osobní údaje, včetně cookies, za účelem hodnocení návštěvnosti webu a tvorby souvisejících statistik. Souhlasím