• Češi překvapili na mistrovství světa. Foto: Jan Russnák.

Komentář: Čína jako nové Nagano. Basketbalisté připomněli, jací Češi umí být

Autor |2019-09-16T14:56:46+02:0012. září, 2019|Sloupky|

Národní tým basketbalistů vedený Tomášem Satoranským přepisuje dějiny. Překvapuje, ukazuje srdce a na hřišti odevzdává vše. A já přemýšlím, kdy jsem se naposledy cítil tak hrdý být Čechem.

Při sportovním tématu se jako první nabízí sportovní rozbor. Ten si ale člověk může přečíst kdekoliv jinde. Basketbalisté v Číně totiž dokázali mnohem víc než jen odehrát pár zápasů. Včera jsem strávil celý den ve společnosti namixované sportovními fanoušky i lidmi, kteří se ve sportu příliš neorientují. Když začali Češi hrát čtvrtfinálové utkání mistrovství světa v Číně proti Austrálii, čekal jsem, že budu jediným člověkem sledujícím naše reprezentanty. Tak to totiž většinou bývá. Hokej sledují všichni, fotbal jakbysmet a basketu holduje jen malá skupinka (většinou právě basketbalistů), do které patřím i já. Nemohl jsem však uvěřit vlastním očím.

Aniž bych řekl slovo, z jedné strany zaznělo: „Už začali, je to vyrovnaný.“ Říkal jsem si, jak je hezké, že si basket našel dalšího fanouška. Z druhé strany se pak vrátilo: „Taky sleduju.“ V momentě se hromada lidí, do kterých bych v životě neřekl, že holdují basketu (a oni doteď asi ani neholdovali), změnila ve fanouškovskou základnu. Rozuměl bych situaci v hospodě s – jak rád dané lidi označuji – trenéry nároďáku, neboli lidmi, co se ze dne na den stali světovými odborníky na ten či onen sport. V hospodě jsem však nebyl a společnost mi nedělali „odborníci“. Nacházel jsem se poměrně daleko od civilizace a telefon se lidem moc vytahovat nechtěl. V ten okamžik mě cosi zahřálo vlevo na hrudi. Neopařil jsem se čajem. Po dlouhé době jsem se zase cítil hrdým Čechem. A poprvé jako basketbalista.

Jak došlo k takovému basketbalovému boomu? Hokej, který dnes pořád platí za nejoblíbenější sport ke sledování reprezentace, má poslední mistrovství za sebou a další je v nedohlednu. A přece jenom se naše výsledky pohybují už delší dobu na stejné úrovni, medailové roky jsou prozatím ty tam. Zlatá léta fotbalu už snad ani nikdo nepamatuje. Na nejhranější sport v Česku navíc česká reprezentace nepodává nejlepší výkony. A v kombinaci se zklamáním v Kosovu připravili fotbalisté v kombinaci s druhým zmíněným kolektivním sportem úrodnou půdu pro basketbal. Špatné výsledky by však basketbalisty nedostaly tam, kde dnes jsou. Byly to výkony, které překvapily i světové košíkáře a trenéry, natož ty české. Svěřenci trenéra Ginzburga na hřišti při každém utkání nechali vše, ukázali neuvěřitelná srdce a dosáhli historických úspěchů. Navíc bez jedné z opor Jana Veselého i později zraněného Blakea Schilba. Vzali média smrští a nepřestávají jít příkladem všem sportovcům i nesportovcům.

Byť tedy nevyšlo čtvrtfinále s Austrálií (upřímně říkám, že pokud bychom porazili i je, nevěřil bych vlastnímu nosu mezi očima), s Poláky jsme nezaváhali. Na mistrovství světa, kde jsme neměli postoupit ani ze základní skupiny, teď bojujeme o páté místo a skončíme lépe než reprezentanti Spojených států amerických z nejlepší ligy světa. A to ukazuje, jak silný národ jsme. Ať už na palubovkách nebo kdekoliv jinde, máme srdce bojovníků a historii, která to dokazuje. Nezapomínejme na to při nadávkách na práci, lehkých, ale nemorálních zkratkách, či brblání si pod fousy a nadávání na život.

O autorovi:

Jsem extrovert i introvert. Miluju jazyky (jakože lingvistiku, duh). Mám specifický a značně černý humor. Ujíždím na karaoke. Vlastním spoustu knížek, které nečtu. Poslouchám všechno, jen ne rozkazy. Stereotyp je zlo, Bůh je mrtev, a taky jsem založil Denní chleba. To je asi tak všechno, co se sem vleze.

Napsat komentář

Při prohlížení těchto internetových stránek zpracovává dennichleba.cz Vaše osobní údaje, včetně cookies, za účelem hodnocení návštěvnosti webu a tvorby souvisejících statistik. Souhlasím