Národní tým basketbalistů vedený Tomášem Satoranským přepisuje dějiny. Překvapuje, ukazuje srdce a na hřišti odevzdává vše. A já přemýšlím, kdy jsem se naposledy cítil tak hrdý být Čechem.
Při sportovním tématu se jako první nabízí sportovní rozbor. Ten si ale člověk může přečíst kdekoliv jinde. Basketbalisté v Číně totiž dokázali mnohem víc než jen odehrát pár zápasů. Včera jsem strávil celý den ve společnosti namixované sportovními fanoušky i lidmi, kteří se ve sportu příliš neorientují. Když začali Češi hrát čtvrtfinálové utkání mistrovství světa v Číně proti Austrálii, čekal jsem, že budu jediným člověkem sledujícím naše reprezentanty. Tak to totiž většinou bývá. Hokej sledují všichni, fotbal jakbysmet a basketu holduje jen malá skupinka (většinou právě basketbalistů), do které patřím i já. Nemohl jsem však uvěřit vlastním očím.
Aniž bych řekl slovo, z jedné strany zaznělo: „Už začali, je to vyrovnaný.“ Říkal jsem si, jak je hezké, že si basket našel dalšího fanouška. Z druhé strany se pak vrátilo: „Taky sleduju.“ V momentě se hromada lidí, do kterých bych v životě neřekl, že holdují basketu (a oni doteď asi ani neholdovali), změnila ve fanouškovskou základnu. Rozuměl bych situaci v hospodě s – jak rád dané lidi označuji – trenéry nároďáku, neboli lidmi, co se ze dne na den stali světovými odborníky na ten či onen sport. V hospodě jsem však nebyl a společnost mi nedělali „odborníci“. Nacházel jsem se poměrně daleko od civilizace a telefon se lidem moc vytahovat nechtěl. V ten okamžik mě cosi zahřálo vlevo na hrudi. Neopařil jsem se čajem. Po dlouhé době jsem se zase cítil hrdým Čechem. A poprvé jako basketbalista.
Jak došlo k takovému basketbalovému boomu? Hokej, který dnes pořád platí za nejoblíbenější sport ke sledování reprezentace, má poslední mistrovství za sebou a další je v nedohlednu. A přece jenom se naše výsledky pohybují už delší dobu na stejné úrovni, medailové roky jsou prozatím ty tam. Zlatá léta fotbalu už snad ani nikdo nepamatuje. Na nejhranější sport v Česku navíc česká reprezentace nepodává nejlepší výkony. A v kombinaci se zklamáním v Kosovu připravili fotbalisté v kombinaci s druhým zmíněným kolektivním sportem úrodnou půdu pro basketbal. Špatné výsledky by však basketbalisty nedostaly tam, kde dnes jsou. Byly to výkony, které překvapily i světové košíkáře a trenéry, natož ty české. Svěřenci trenéra Ginzburga na hřišti při každém utkání nechali vše, ukázali neuvěřitelná srdce a dosáhli historických úspěchů. Navíc bez jedné z opor Jana Veselého i později zraněného Blakea Schilba. Vzali média smrští a nepřestávají jít příkladem všem sportovcům i nesportovcům.
Byť tedy nevyšlo čtvrtfinále s Austrálií (upřímně říkám, že pokud bychom porazili i je, nevěřil bych vlastnímu nosu mezi očima), s Poláky jsme nezaváhali. Na mistrovství světa, kde jsme neměli postoupit ani ze základní skupiny, teď bojujeme o páté místo a skončíme lépe než reprezentanti Spojených států amerických z nejlepší ligy světa. A to ukazuje, jak silný národ jsme. Ať už na palubovkách nebo kdekoliv jinde, máme srdce bojovníků a historii, která to dokazuje. Nezapomínejme na to při nadávkách na práci, lehkých, ale nemorálních zkratkách, či brblání si pod fousy a nadávání na život.
Napsat komentář