• Mijazakiho Zámek v oblacích. Obrázek: flickr, Bago Games.

Komentář: Anime jako dělitel společnosti. Člověka zařadí i vyřadí

Autor |2019-09-04T18:20:33+02:0027. srpna, 2019|Sloupky|

Divnolidi. Tak by mohli někteří označit jedince sledující anime nebo i ty, kteří viděli byť jeden film či epizodu. Setkal jsem se s názory obou stran a dokonce jsem na obou byl. Je tedy i dnes u nás anime pořád tabu?

Začněme odpůrci. Mohou používat slova jako zvrhlík nebo přívlastky typu divný či úchylný. V horších případech padne i srovnání s hentai nebo označení panic. Na začátek řeknu, že nikomu neupírám choutky, ale hentai považuji za přesně takové, jaký je jeho český překlad – zvrhlé, zvrácené, perverzní, úchylné. Hentai se však nerovná anime. Dlouhou dobu jsem se k anime stavěl s odporem. Jak jsem psal v úvodu, spojoval jsem si s ním akorát negativní přívlastky. Poté, co mě ale na tento japonský filmový a seriálový styl odkázali i někteří přátelé, jejichž vkus jsem považoval za skutečně vytříbený, řekl jsem si, že je čas ho zkusit.

Samozřejmě jde, jako u všech jiných filmů a seriálů, o velmi široké spektrum a najdou se tak lepší kousky i naprosto otřesná díla. Jakkoliv zvláštní mi to přišlo, musel jsem změnit názor. I přes to, že se pořád řadím mezi anime začátečníky, už deset dílů seriálu a jeden film mě přesvědčili o kvalitě, kterou může žánr nést. Co že jsem to viděl? Momentálně se nacházím asi ve třetině seriálu Future Diary (do češtiny volně přeloženo jako Zápisník budoucnosti) a zhlédl jsem jeden z filmů Hayaa Mijazakiho Zámek v oblacích. Oba počiny vřele doporučuji. Zatímco Future Diary je zajímavé myšlenkou, některé epizody mírně pokulhávaly. To Zámek v oblacích je skvost jak nápadem, tak provedením. Připomíná mi japonského Malého prince. A to ani nemá Oskara jako Mijazakiho další film Cesta do fantazie.

Abych ale nezůstal jednostranným, anime má i své nevýhody. Hromada fanoušků se skutečně neovládne a stanou se z nich sociálně nepoužitelná stvoření. Ovšem pozor, démonizované představy o dospělých mužích bydlících u rodičů ve sklepě a s plakáty kreslených dívek všude kolem jsou přehnané. Alespoň myslím. Anime také není vhodným tématem k prolomení ledů či zahájení konverzace. Ač nečekané či překvapivé, konzervativní Češi (ano, mění se to, ale co si budeme nalhávat, pořád jsme konzervy) prostě animáče z Japonska nemusí. Může se tak naskytnout situace, ve které jsem se nedávno ocitl i já sám. Snažil jsem se zpestřit konverzaci svým experimentováním s anime. Rázem jsem byl pod slovní palbou.

Anime je unikátní a přináší jedinečné nápady. Často šílené, často fascinující. Faktem však zůstává, že v tomto žánru neexistují hranice. A osobně dám přednost nové myšlence než prequelu sequelu remaku filmové klasiky. Jednou může se může divák přenést do světa, kde démonický plamen pohání obří chodící dům, který veze mladou krásku zakletou ve stařenu (vím, zní to zvláštně, ale opakuji, že Zámek v oblacích stojí to). Podruhé pak bude sledovat dvanáct lidí s diáři předpovídajícími budoucnost, jak bojují o život. Rozmanitost nezná mezí.

Slabšího člověka tak kreslené příběhy vyřadí ze společnosti silných konzervativců. Zároveň však otevírají nové prostředí v sociálním undergroundu. Záleží, zda chce zůstat v silné a často drsné společnosti nebo se raději schová do ústraní za lidmi, kteří mu rozumí. Nebo může jako já balancovat na hraně a snažit se zlomit tabu kroužící nad japonskou kreslenou tvorbou. Mimochodem, i Pokémon je anime, tak kdo je stále neposkvrněný?

O autorovi:

Jsem extrovert i introvert. Miluju jazyky (jakože lingvistiku, duh). Mám specifický a značně černý humor. Ujíždím na karaoke. Vlastním spoustu knížek, které nečtu. Poslouchám všechno, jen ne rozkazy. Stereotyp je zlo, Bůh je mrtev, a taky jsem založil Denní chleba. To je asi tak všechno, co se sem vleze.

Napsat komentář

Při prohlížení těchto internetových stránek zpracovává dennichleba.cz Vaše osobní údaje, včetně cookies, za účelem hodnocení návštěvnosti webu a tvorby souvisejících statistik. Souhlasím