Glosa: Úcta k ženám má být automatická

Autor |2020-11-21T16:12:11+01:0020. listopadu, 2020|Sloupky|

Každé pondělí navštěvuji hodinu ruštiny. Moje vyučující je rodilá mluvčí, které rozumím přibližně každé desáté slovo. Podobných odvážlivců, co si stejně jako já zapsali Ruštinu III, je sotva deset. Atmosféra je proto docela uvolněná a často si s jednotlivými spolužáky a spolužačkami v průběhu vyměňujeme soukromé zprávy.

„Víš, co se mi na té online výuce líbí nejvíc? Že ji můžu klidně absolvovat v pyžamu!“ pípne mi zpráva krátce před koncem semináře. Jeden ze znuděných spolužáků. „Proti gustu žádný dišputát, já třeba v polovině listopadu sedím ve vánočním svetru,“ kontruju. „Jeee, svetr? Pošli fotku! Jenom v něm a v prádle,“ přichází odpověď, po jejímž přečtení málem prohodím počítač oknem. „Přestaň, to fakt ne, nepřijde mi to vtipný,“ pokouším se pisateli sdělit, že na tohle vážně nemám náladu. „Nebreč,“ čtu jako poslední předtím, než internet znechuceně vypínám. Kde nechali, proboha, tihle chlapi sebereflexi?

Ano, jsem ženská. Ne, nevybrala jsem si to a ano, vážně si myslím, že kdybych se kdysi narodila jako muž, ušetřilo by mi to asi devadesát procent všech problémů. Bohužel se jako druhé pohlaví necítím, jen mu tiše závidím, a tak jakákoli změna nepřichází v úvahu. Ještě jednou: ano, jsem ženská. Ale to přece žádného muže neopravňuje k tomu, aby mě častoval poznámkami, které jsou dávno za hranou přijatelnosti. Je samozřejmě rozdíl, jestli sexistický vtípek či nevhodnou narážku udělá někdo, koho dobře znáte, nebo jen náhodný kolemjdoucí. S nejbližšími přáteli si vzájemně řeknete víc než se spolužáky, které jste sotva párkrát viděli. Tady je ale potřeba zapojit rozum.

Vyhodnotit, jak vážná naše známost je, může být občas složité, čemuž naprosto rozumím. Proto jednoduchý návod: pokud si nejsi jistý, nepiš to ani neříkej. Neublížíš, maximálně pomůžeš. A pokud už z tebe náhodou něco nevhodného vypadlo, situace pořád ještě není úplně ztracená. Můžeš se třeba omluvit. Věř, že to zabere mnohem líp, než absurdní „Nebreč.“

Ještě před pár lety bych podobnou poznámku přešla nervózním zasmáním nebo změnou tématu. Stále častěji ale slýchám, že se s obtěžováním setkávají i ostatní. Nejsem jedinou a bohužel nejsem ani menšinou. Možná je čas s tím konečně začít něco dělat. Nejsem feministka. Nemyslím si, že bych měla teď okamžitě vyrazit sekat dříví do lesa, zatímco mi muž uvaří večeři, abych dosáhla jakési sociální spravedlnosti. Jsem absolutně obyčejná žena, která nechce nic víc, než na co má právo: úctu. A je nepochopitelné, že si o ni musím psát.

O autorovi:

Na světě existují přesně dvě věci, které alespoň trochu umím- společenský tanec a psaní. Na druhou stranu je jich taky spousta, co nezvládám. Třeba být aspoň chvilku zticha. Baví mě lidi, večery, co se protáhnou až do rána, a život sám o sobě. Koneckonců, beru si od něj jen to, co chci. A pokaždé to stojí za to.

Napsat komentář

Při prohlížení těchto internetových stránek zpracovává dennichleba.cz Vaše osobní údaje, včetně cookies, za účelem hodnocení návštěvnosti webu a tvorby souvisejících statistik. Souhlasím