Glosa: Učitelé a trenéři za nás vychovávají děti. A my jim ještě nadáváme

Autor |2020-05-28T18:52:53+02:0026. května, 2020|Sloupky|

Dvě skupiny lidí, které spolu na první pohled nemusí mít moc společného. Jedni se soustředí na znalosti a vzdělání, druzí na výkon a trofeje. Jedni sedí v lavicích, druzí se v hale nebo venku potí do trička. Přesto je spojuje jedna podstatná věc – výchova. Učitelé i trenéři formují osobnosti svých svěřenců. Dětem do hlav vkládají určité principy a vlastně jsou třetím, případně čtvrtým, rodičem. Tak proč je neustále pomlouváme?

Každý, kdo má dítě nebo měl alespoň příležitost se o dítě starat, ví, jak dlouhá a náročná může být byť jedna hodina hlídání. Natož víc hodin, dnů, měsíců, let. „A proč se tomu říká kolo? A proč je to kulaté? A proč?“ zní z nekonečně zvídavých dětských úst. Ovšem moje trpělivost skončila už u prvního „A“. Být tak neskutečně asertivní a vydržet neustálý nápor chtivého dítěte, chce odvahu. A do toho ještě vychovávat? Respektuji vás, rodiče. Co když však nemám jedno dítě, ale třicet? Dámy a pánové, představuji rodiče 2.0 – učitele a trenéry.

Vzpomínám si, jak otravný jsem dokázal být na základní, a vlastně i střední, škole. Sám sobě bych zpětně nejradši dal facku a vyhodil se ze třídy. Učitel však musí zachovat klid. A nejen to. V jeden okamžik se snaží studenty naučit látku, uklidnit rebely v zadních lavicích, pokud možno se každému věnovat individuálně a k tomu všemu si udržet své duševní zdraví. Jako by to bylo málo, ve spoustě případů doplňuje, ne-li téměř nahrazuje, rodiče. „Copak máš na srdci, zlatíčko? Povídej,“ vybízí rodič svého potomka i přes to, že se právě nacházel uprostřed konverzace. Logicky, přece chci vyslechnout názor svého dítěte. Někdy ale holt zlatíčko nemůže povídat a musí počkat. Učitelé jej učí určité disciplíně, formují jeho osobnost a částečně se starají o to, aby ze čtyřiadvacetikarátového zlatíčka nevyrostl jen pozlacený kov, ba dokonce plast.

Stejně je to i s trenéry. Z vlastní zkušenosti pociťuji vliv trenéra dokonce ještě víc než vliv učitele. Oba hrají svoji roli, ovšem ze sportu jsou si odnesl kázeň, sebezapření a zjednodušeně řečeno jsem mnohem lépe ovládl svoji hlavu. A to zejména v případě kolektivních sportů. Zatímco rodič je mnohdy schopný nasadit do základní sestavy jen svého syna nebo dceru – a klidně hned několikrát, aby nikdo jiný nekazil hru -, trenér se snaží, aby dítě pochopilo, že je součástí týmu. Pepa Novák nehraje sám na rozehře, křídle, v útoku, záloze a ve všech lajnách dohromady. Hraje se spoluhráči. Musí jim věřit a oni musí věřit jemu. Nikdo nemůže být sobcem. Pokud hraje Pepa dobře, je víc vidět. Jeho kvalita jej ale neopravňuje zvolit špatnou střelu nebo vždy preferovat vlastní dobro před týmovým dobrem. Pak se sice může chlubit statistikami, ale na dně tabulky okresního přeboru.

Problém zaujatých rodičů spojuje jak učitele, tak trenéry. „To já bych to udělal(a) jinak. Přece takhle nemůže učit! Proč ho/ji nenechá hrát? Tak střílej už, nenahrávej!“ zní od rodičů v obývácích, telefonech a na tribunách. Moje dítě přece musí být na prvním místě. A přesně kvůli tomuto přístupu jsou potřeba učitelé a trenéři. Rodič samozřejmě upřednostňuje svoji krev. Bylo by zvláštní, kdyby se o dítě nezajímal. Ovšem mnohdy jej má tak rád, že zapomíná na skutečný svět venku. Svět, kde za jeho zlatíčko nikdo neumyje nádobí, neustele postel a nepřečte mu pohádku na dobrou noc. Je důležité mít oboje – rodiče i učitele či trenéry. A když mi někdo pomáhá s výchovou vlastního potomka, nebudu na něj přece nadávat.

O autorovi:

Jsem extrovert i introvert. Miluju jazyky (jakože lingvistiku, duh). Mám specifický a značně černý humor. Ujíždím na karaoke. Vlastním spoustu knížek, které nečtu. Poslouchám všechno, jen ne rozkazy. Stereotyp je zlo, Bůh je mrtev, a taky jsem založil Denní chleba. To je asi tak všechno, co se sem vleze.

Napsat komentář

Při prohlížení těchto internetových stránek zpracovává dennichleba.cz Vaše osobní údaje, včetně cookies, za účelem hodnocení návštěvnosti webu a tvorby souvisejících statistik. Souhlasím