Glosa: Taneční v roušce? Děkuji, nechci

Autor |2020-09-25T13:44:43+02:0022. září, 2020|Sloupky|

Šaty, boty na podpatku, pracně vytvořený účes a hodina strávená před zrcadlem kvůli perfektnímu make-upu. Pak jenom sedět v první řadě a doufat, že si nějaký z kluků všimne, dokáže to patřičně ocenit a vyzve dotyčnou k tanci. Víc než cokoli jiného byly taneční vždy místem k seznámení a navázání bližších vztahů mezi opačnými pohlavími. I zmíněnou esenci však letos zkomplikoval koronavirus.

Kromě společenského oblečení, které je v kurzech povinné snad odnepaměti, musí mít letos účastníci nasazenou také roušku, v některých školách jsou pro pány povinné rukavičky. Druhé zmíněné mi je, z holčičího pohledu, víc než sympatické. Cokoli snížující kontakt s upocenýma klučičíma rukama se zdá jako dobrý nápad. Roušky už jim ale nezávidím ani trošičku.

Situace je prekérní pro obě strany, začněme ale pánskou. Na začátku lekce si mladík jen tak náhodně vybere partnerku. Rozhodovat může účes, šaty nebo třeba barva roušky. Vnější krása jde najednou docela stranou. Po několika tancích zjistí, že si s dotyčnou poměrně rozumí, a po kurzu ji pozve na skleničku. Teprve tam, při konzumaci, si slečna, poctivě dodržující vládní opatření, sundá roušku. V onu chvíli nastává čas, aby partner přehodnotil své rozhodnutí. Vybral si dobře? Nebo dívka pod ústenkou celou dobu schovává knír či dokonce plnovous? Co by dříve odhalila světla na tanečním parketu, zůstává skryto až do následující schůzky; v tomto bych tedy s pány rozhodně neměnila.

Jednoduché to však nemají ani dámy. Devětadevadesát procent tanečníků nosí černé obleky a bílé košile. Kdo šel dříve snadno poznat podle obličejových rysů, skrývá je teď pod kusem látky. Partnerce tak nezbývá než si zapamatovat vzor roušky vyvoleného. Když ovšem na další lekci dorazí v jiné ústence…

Aby toho náhodou nebylo málo, je navíc omezený počet volenek. Pokud si vás tedy hned v té první vybere nějaké nemehlo, je třeba obrnit se trpělivostí a připravit se na pošlapané bolavé nohy. Ach jo.

Taneční jsem kdysi milovala a každý rok tvrdím, že bych si je klidně dala znovu. Všechna letošní nařízení a omezení mě ale donutila přehodnotit názor. Poprvé za všechny ty roky jsem obrovsky vděčná, že už je mám za sebou.

O autorovi:

Na světě existují přesně dvě věci, které alespoň trochu umím- společenský tanec a psaní. Na druhou stranu je jich taky spousta, co nezvládám. Třeba být aspoň chvilku zticha. Baví mě lidi, večery, co se protáhnou až do rána, a život sám o sobě. Koneckonců, beru si od něj jen to, co chci. A pokaždé to stojí za to.

Napsat komentář

Při prohlížení těchto internetových stránek zpracovává dennichleba.cz Vaše osobní údaje, včetně cookies, za účelem hodnocení návštěvnosti webu a tvorby souvisejících statistik. Souhlasím