Médii i Poslaneckou sněmovnou minulý týden otřáslo projednávání jednoho z nejdůležitějších legislativních předpisů – zákona o státním rozpočtu. Obzvlášť bouřlivou byla diskuze kolem jednoho z premiérových pozměňovacích návrhů – zrušení takzvané superhrubé mzdy, tedy snížení daní pro zaměstnance. Věc má samozřejmě mnoho rovin, počínaje ODS hlasující společně s hnutím ANO a dalšími netradičními partnery, dále snižováním státních příjmů v době krize a konče dalšími. Jsme ale svědky něčeho, na co jsme museli čekat od roku 2013. A sice náznaku „staré dobré“ politiky a střetu mezi silným přerozdělujícím státem a nízkými daněmi plynoucími do státní pokladny. Jsou na to ale aktéři připravení? A proč nás to vůbec překvapuje?
Část opozice se mohla zbláznit při zjištění, že ODS plní svůj program. Návrh na zrušení superhrubé mzdy, kterou v krizi sama zavedla, ležel ve sněmovně již dva roky. Návrh z pera ODS, který vládní většina dosud úspěšně blokovala. Reprezentanti ODS se tudíž vyslovili pro tuto rozpočtovou „sekeru“ ve výši asi osmdesát miliard a již od minulého pátku dostávájí zákeřnou otázku všude, kde mohou. A myslím skutečně všude. Jak mohli jako strana označující se za rozpočtově odpovědnou kývnout na takový výpadek příjmů? Odpověď není příliš překvapivá – mají to v programu. Občanští demokraté využili možnosti, kterou jim vládní hnutí konečně, a možná trochu překvapivě, nabídlo. A jestli mám vinit strany z plnění programu, tak už na tom jsme hodně špatně.
Je navíc podivuhodné, jak velkou kritiku ODS schytává v porovnání s ostatními. Přeci jen je i při plně obsazené lavici občanských demokratů z aritmetického hlediska nemožné, aby zákon prosadili pouze jejich členové. Pro nedočkavce připomenu, že dalšími partnery byli ANO a SPD. Samozřejmě to na ODS v kontextu jejich dřívějšího působení nevrhá příliš dobré světlo. Nicméně ponechám-li na chvíli stranou ODS, nezaznamenal jsem ani z poloviny tak velkou kritiku právě směrem k Babišově či Okamurově hnutí. Skoro mi to přijde jako kdyby tři bratři doma pořádali párty a výprask za ni od rodičů dostal jen ten prostřední.
Jedinou nadějí ODS nicméně zůstává nevzdávat se. Ba co víc, pokračovat v prosazování toho, na co „zbytek demokratické opozice“ rezignoval. Přesvědčit své koaliční partnery, že principy, jakými jsou nízké daně nebo velké a náročné reformy, mají smysl. Přesvědčit je, že prosazení toho, za čím si stojí politici i jejich voliči, stojí i za kritiku. Reálná velká politika se v České republice dělala už dřív. Spousta lidí s ní byla nespokojená a paradoxně na ni nevzpomíná zrovna s láskou. To je ale úděl velké politiky, a hlavně velkých politiků. A těch máme pořád málo.
Napsat komentář