Glosa: Psaní bakalářské práce nabízí jedinečný zážitek. A hned v několika fázích

Autor |2020-05-04T13:47:25+02:002. května, 2020|Sloupky|

Tvorba jakékoliv akademické práce je zkouškou pro každého. Když už se k psaní na poslední chvíli dokopu, většinou toho hned hořce lituji a namlouvám si, že příště začnu dřív, abych měla na práci víc času. Jak naivní. Při další příležitosti to stejně udělám znovu a stále dokola se opakuje ten samý scénář. A předpokládám, že se nejedná jen o mě.

  1. Fáze nadšení – Z ničeho nic se nadchneme pro psaní. Uklidíme si pracovní stůl, nachystáme kávu a minerálku, otevřeme počítač a s úsměvem na rtech se pouštíme do práce.
  2. Fáze chvilkové paniky – Po pár minutách zjišťujeme, že potřebné literatury je mnohem víc, než jsme čekali, téma jsme si mohli vybrat lepší a z požadovaného minimálního rozsahu se nám dělá nevolno.
  3. Fáze klamu – Snažíme se sami sebe přesvědčit, že je zvolené téma naprosto geniálním. Potřebná literatura je sice k dispozici pouze v mongolštině, ale jsme přeci pilní studenti. Je to pro nás výzva! Na stůl pokládáme druhou kávu.
  4. Fáze prokratinace – Při snaze přeložit zmiňovanou literaturu jsme narazili na výborné naučné video. Najednou už dvě hodiny koukáme na lenochoda, co se tulí ke stromu, nebo nejslavnější scénky z Přátel. S výčitkami svědomí se tedy vracíme k psaní a popíjíme třetí kávu.
  5. Fáze vzteku – Všechno je špatně. Psaní nám vůbec nejde od ruky a všechny napsané odstavce zase vítězoslavně vymažeme, protože nedávají smysl. Srozumitelná literatura k tématu jednoduše neexistuje a počet požadovaných znaků je jako hodně špatný vtip. Znovu a znovu si nadáváme, proč jsme nezačali dřív, jak jsme si mohli vůbec takové téma vybrat a hlavně – jak jsme se na tu školu proboha mohli dostat!

Při fázi vzteku také občas přichází fáze zapření. Odmítáme si přiznat, že máme za pár hodin odevzdat hotovou práci. Odmítáme dokonce i to, že bychom vůbec nějakou práci měli psát. A doufáme, že se nám všechno jenom zdá.

  1. Fáze smíření – Odevzdaně píšeme slovo za slovem. Pod rukama se nám rodí dlouhé odstavce, aniž bychom věděli, co vlastně píšeme. V naprostém smíření s realitou, že horší už to být nemůže, skládáme kapitoly náhodně za sebe. Tok myšlenek jsme už dávno přestali chápat a ke čtvrté kávě bez výčitek naléváme sklenici vína.

Celý proces většinou končí u vypité lahve vína, filmu a spousty jídla, které nám pomohou zapomenout na školní povinnosti.

O autorovi:

Prý jsem často nad věcí a moc mluvím. Život se prostě nemá brát tak vážně a je potřeba toho hodně říct. K tomu si ještě občas zazpívám a čas od času i něco napíšu.

Napsat komentář

Při prohlížení těchto internetových stránek zpracovává dennichleba.cz Vaše osobní údaje, včetně cookies, za účelem hodnocení návštěvnosti webu a tvorby souvisejících statistik. Souhlasím