Glosa: Na vesnici se žije blaze

Autor |2020-04-04T19:12:10+02:003. dubna, 2020|Sloupky|

Nikdy jsem nebydlel ve velkoměstě, proto na vlastní kůži neznám úskalí a benefity, které nabízí takzvaný měšťácký život. Mám však zkušenost s venkovem. A vím, že vesnice není jen obcí, vesnice je životním stylem.

Člověk žijící na vesnici téměř nemůže potkat nepříjemného důchodce. Proč zrovna důchodce? Co si budeme nalhávat, důchodci vesnicím vládnou. Tvoří asi 82,7 % její populace (s možností odchylky dle uvážení, nechci jít do vězení za dezinformace), protože mladí utekli, když mohli, a dospělí už instantně zestárli ze čtyřiceti na šedesát let. Ne vzhledem, ale v hlavě už je vesnice pohltila. A všichni vesničtí důchodci jsou tak milí, jako je citron kyselý nebo oheň horký. To je paráda, ne? No, ne vždy. Jakožto vesničané podporujeme kolegy vesničany a od Mani naproti pravidelně bereme domácí brambory ze zahrady. Ano, skutečně je to Maňa – jak se jmenuje, netuším, prostě Maňa – a tato milá stařenka je také jedním z asi sedmi lidí, které u nás znám. Protože jsou brambory od Mani vyhlášené, vždy koupíme víc než jeden pytel. Nikdy však nesmím nechat obchodovat dva vesničany. V takovém případě milost exponenciálně roste a zatímco běžně lidé diskutují o snížení ceny, na vesnici se hádají, kdo komu víc vyjde vstříc. „Je to tisíc dvacet, tak mi dej jen tisícovku a je to,“ navrhuje prodejce. „Tady máš tisíc sto a děkujeme,“ odpovídá kupující. „Neblázni, tak to si vemte víc,“ snaží se prodejce zachránit situaci. „Ne, prosím tě, vůbec to neřeš,“ naléhá kupující. „No to ne, tohle já nemůžu přijmout,“ snaží se prodejce vrátit pomyslný míč zpět. Debata průměrně trvá asi deset minut a doprovází jí neustálé předávání bankovek, strkání peněz druhému do kapsy a následné vyndávání. Upřímně nevím, jak dlouho se jsou vesničané schopní předhánět, ale v mém případě konverzaci většinou ukončím já, když v neprospěch naší strany přijmu slevu.

Další skvělou stránkou vesnice je snadnost vytvoření svého sociálního obrazu. Ráno stačí vstát v šest hodin, odtáhnout žaluzie, jít zase spát a najednou si všichni myslí, že jsem ranní ptáče. Většina důchodců navíc ocení klid. Být celý den zavřený v pokoji se tudíž z opovrženíhodné praktiky stává obdivovaným činem. „Ten Honzík je tak hodnej, já o něm celej den vůbec nevím,“ jsou slova uznání za proležení celého dne. A aby toho nebylo málo, stačí si dát za okno Dostojevského a z člověka je rázem intelektuál. Funguje to jako Vánoce u dětí. Stačí dát za okno cokoliv, co si člověk přeje, a Ježíšek to zařídí. Jen aby nedošlo k omylu, poslední bod zatím funguje pouze v teoretické rovině. Usoudil jsem tak poté, když jsem si za okno dal chladit pivo a okamžitě jsem schytal několik připomínek stylu: „Prosím tě, sundej to, co si o nás asi tak lidi pomyslí?“ a „Vždyť budeme za kořaly, okamžitě to dej radši do sklepa.“

Mám však strach o křehký vesnický biom, a to zejména kvůli poslednímu zmíněnému fenoménu. Nezáleží totiž na realitě, ale na své projekci ostatním důchodcům. Podobně jako videohry. A přesně proto vyzývám všechny mladé, aby odolali pokušení vesnice a zůstali radši v bytě ve městě. Alespoň si mohou dát pivo chladit za okno.

O autorovi:

Jsem extrovert i introvert. Miluju jazyky (jakože lingvistiku, duh). Mám specifický a značně černý humor. Ujíždím na karaoke. Vlastním spoustu knížek, které nečtu. Poslouchám všechno, jen ne rozkazy. Stereotyp je zlo, Bůh je mrtev, a taky jsem založil Denní chleba. To je asi tak všechno, co se sem vleze.

Napsat komentář

Při prohlížení těchto internetových stránek zpracovává dennichleba.cz Vaše osobní údaje, včetně cookies, za účelem hodnocení návštěvnosti webu a tvorby souvisejících statistik. Souhlasím