Glosa: Na opeře

Autor |2019-06-21T18:37:13+02:0010. května, 2019|Sloupky|

První opery, tak, jak je známe, se začaly objevovat v 16. století v Itálii. Jejich tradice tedy není tak dlouhá, jako třeba u činohry, která se zrodila už v antice. Přesto se zdá, že se opery drží tradic víc než jiné typy uměleckých performancí. Jistě se dá narazit i na experimentální operní představení. Experimentální divadlo nebo taneční vystoupení jsou ale daleko častější. Možná by bylo zajímavé vidět jednou pro změnu Carmen s piercingem v prostředí brněnského Cejlu, ale něco mi říká, že mnoho lidí by inovaci zřejmě úplně neocenilo.

Opera jde zkrátka trochu proti proudu. Třeba trend vyhublosti se operních zpěváků netýká. Pokud má hlavní dvojice nějaké to kilo navíc, nikdo se nad tím nepozastavuje. Spíš by bylo zvláštní, kdyby byli protagonisté vychrtlí. Anorektičky s hlasem jako zvon zkrátka nikdo neočekává. Opera taky stále uniká „anglifikaci“. V době, kdy byla opera na výsluní se angličtina tolik nenosila, nehledě na to, že kolébkou opery je Itále, jak již bylo řečeno. Italština, francouzština i ta (dle mnohých nelibozvučná) němčina – to jsou hlavní jazyky opery. S tím se už nic nedá dělat. A možná je to dobře.

Je dnes opera stále oblíbená navzdory tomu, že odolává trendům, nebo právě kvůli tomu? S jakými očekáváními přicházejí dnešní diváci na operní představení? Jak je možné, že opera přežívá i v době, kdy jsou dokonce muzikály passé? Myslím, že odpověď nalezneme právě v té tradici. Pro mě osobně opera třeba prezentuje ušlechtilost, velkolepost i sentiment. Samotné příběhy jsou často banální (a končí nezřídka smrtí), ale v opeře nejde o cíl, ale o cestu. Trnitou cestu, plnou emocí a nástrah.

Kdo dnes tedy chodí operu? Vypozorovala jsem několik základních typů diváků, s nimiž se opakovaně setkávám. Představte si, že sedíte v hledišti. Orchestr ještě ladí a vytváří ten nejlibozvučnější nesoulad tónů, který si lze představit. Rozhlédněte se kolem sebe. Koho uvidíte?

  1. Cizince. Z různých zemí. Tím, že opery často mívají anglické titulky se jedná o alternativu, jak strávit kulturně večer i v případě, že člověk neumí česky. Někteří cizinci, jen tiše sedí a luští program. Jiní nesedí tak tiše. Navíc si v průběhu představení nejen že nevypnou mobily, ale scénu i fotí. Že by to bylo tím, že nerozumí zákazu pořizování fotek a videí, který se pouští před začátkem představení pouze v češtině?
  2. Seniory. Tedy spíše seniorky. Dvě kamarádky důchodového věku využívající seniorskou slevu. Je milé vidět, že ne všichni důchodci tráví večery koukáním na TV Šlágr.
  3. Páry. Záleží na věku. Všechny dámy se vždy snaží, možná o trochu víc než jejich protějšky: nejparádnější šaty, účes na tři patra, decentní, ale znatelné líčení. U mužů je člověk rád za to, když si k saku nevezmou džíny a tenisky. U starších ročníků totéž platí o košili s krátkým rukávem.
  4. Rodinné klany. Různého složení i velkosti. Mají s sebou děti i prarodiče. Holčičky ve svátečních šatech se zapletenými copánky se nebezpečně naklánějí přes zábradlí. Sestry se na sebe šklebí, bratři se pošťuchují, rodiče se pod vlivem romantiky znovu zamilovávají. O přestávce sdílí všichni láhev vody z bufetu ve foyeru.
  5. Studentky. Sedí na těch nejlevnějších místech. Ani ta by si nemohly dovolit, nebýt studentské slevy. Vše dychtivě hltají. Vraždí pohledem lidi, kteří ještě při předehře tlachají. A při čtvrtém závěrečném zvedání opony začínají být nervózní, neb mají strach, že jim ujede poslední šalina.

O autorovi:

Ráda píšu nevážně o "druhořadých" tématech. Přesto pro mě psaní znamená velkou zodpovědnost. Nesnáším prázdné moralizování a sudoku, ale miluju nadsázku a křížovky. Taky jsem – a to se málo ví – celoživotní bojovnice za práva introvertů.

Napsat komentář

Při prohlížení těchto internetových stránek zpracovává dennichleba.cz Vaše osobní údaje, včetně cookies, za účelem hodnocení návštěvnosti webu a tvorby souvisejících statistik. Souhlasím