Glosa: Moderní technologie? Ne, díky, radši knihu

Autor |2020-04-30T16:49:09+02:0028. dubna, 2020|Sloupky|

Generace, která jen neustále sedí u počítačů, zírá do mobilů a slovo „kniha“ je pro ni cizí. Generace, která bude mít problém navazovat vztahy, nenaučí se hledat jinde než na Googlu a nezvládne se bavit v reálném světě. Generace závislá na sociálních sítích a internetu. Přezdívají nám různě, jedno ale mají všechna označení společné – poukazují na údajnou závislost na moderních technologiích. Dříve jsem ochotně věřila, že tomu tak skutečně je. Narodila jsem se na přelomu tisíciletí a jsem závislá na internetu. Stal se mou součástí, stejně jako barva vlasů nebo očí. Neviděla jsem důvod, proč rozporovat. Přibývající týdny, které trávím doma v karanténě a na sítích, mě ale poprvé v životě nutí se nad zmíněnou problematikou zamyslet. Opravdu neumíme žít bez technologií?

Pondělní večer. Za běžných okolností bychom se se spolužáky sešli v hospodě za fakultou na jedno, dvě nebo tři piva. Možná bychom si k tomu vzali nějakou deskovku, nebo si prostě jen povídali. Kdo ví. Najednou jsme ale rozprchnutí v různých koutech republiky. Každý se svou skleničkou se tedy spojíme alespoň přes videohovor, tradice už od začátku karantény. Jednou týdně alespoň jedna virtuální hospoda a k tomu hra Město, jméno, zvíře, věc. Jedna z mála, které se dají hrát i na dálku.

Úterý dopoledne. S kocovinou bych se kolem desáté konečně doploužila do knihovny, zhroutila se na nejbližší židli a přesvědčila sama sebe, že se snad ještě zvládnu zvednout a dojít kousek pro knížky potřebné k bakalářce. V následujících několika hodinách bych pak vypila minimálně tři kávy a pětiminutové zdřímnutí prokládala pětiminutovým psaním práce. Na konci dne bych odcházela s dobrým pocitem, nachystaná na další hospodský sedánek. Realita je však jiná. Když se kolem poledne konečně vyhrabu z postele, neobtěžuji se převlékat z pyžama. Sednu k počítači, kde další dvě hodiny hledám všechny možné elektronické zdroje, než se mi povede napsat alespoň malý odstavec o publicistice. Paráda. Znechucená představou dalšího dvouhodinového hledání zdrojů si jdu do kuchyně uvařit kávu. Po cestě mě zaujme pěkné počasí, jeden ze členů rodiny nebo knížka, kterou jsem včera zapomněla na stole. Vlastně na tom moc nesejde, výsledek je stejný. K bakalářce se už ten den nevrátím.

Uplyne pár týdnů, když si uvědomím, že mě tento způsob života dost otravuje. A když poslouchám pocity okolí, nejsem jediná. Chybí mi mezilidský kontakt. Náhodné objetí a cinkání půllitrů na zdraví. Chybí mi knihovní prostředí a studenti okolo, kteří mi svou pílí dodávají motivaci kocovině navzdory. Knížky vytažené z regálů, které prolistuji a založím, kde je zrovna potřeba. A taky to, že se kvůli jedné definici nemusím hodiny přehrabovat v tisícovkách – většinou nepotřebných – zdrojů.

Upřímně nevím. Nevím, jestli jsme generací závislou na internetu a jestli bychom skutečně zvládli žít, kdyby ho ze dne na den někdo vypnul. Nevím, jak se cítí všichni ostatní, se kterými zmíněné věci nediskutuji. Nevím a netroufám si hádat. Za sebe ale můžu říct jediné: Až skončí karanténa, nechte si internet, nechte si technologie. Já už tenhle život nechci. Beru ten skutečný.

O autorovi:

Na světě existují přesně dvě věci, které alespoň trochu umím- společenský tanec a psaní. Na druhou stranu je jich taky spousta, co nezvládám. Třeba být aspoň chvilku zticha. Baví mě lidi, večery, co se protáhnou až do rána, a život sám o sobě. Koneckonců, beru si od něj jen to, co chci. A pokaždé to stojí za to.

Napsat komentář

Při prohlížení těchto internetových stránek zpracovává dennichleba.cz Vaše osobní údaje, včetně cookies, za účelem hodnocení návštěvnosti webu a tvorby souvisejících statistik. Souhlasím