Glosa: Jak nám roušky vzaly úsměvy

Autor |2020-05-07T17:35:13+02:004. května, 2020|Sloupky|

Na první pohled vypadám arogantně. Nebo to alespoň tvrdí většina mých kamarádů. Tak je to asi pravda. Abych tedy vyvážila svůj zřejmě nepříjemný výraz, pokouším se na lidi alespoň hodně usmívat. Na ulici, v hromadné dopravě, v obchodě. Všude. Když ale vláda v posledních měsících přikázala nosit roušky, udělala mi lehce čáru přes rozpočet. Co mám teď, prosím pěkně, dělat?

Sedíme se spolužákem před Janáčkovým divadlem a v ruce máme každý kelímek s pivem. S odstupem alespoň pěti metrů od všech ostatních si konečně sundáváme roušky, abychom se napili. „Mně tak chybí sociální kontakt. Takové ty náhodné úsměvy na kolemjdoucí, víš,“ postesknu si. „Vím. Teď nedávno jsem si přes ulici zamával s jednou starší paní a nevěřil bych, jakou radost mi to udělá,“ reaguje kamarád. V jakékoli jiné době a kontextu by mi to připadalo zvláštní, nebo bych se minimálně hlasitě rozesmála. Dnes mu ale rozumím víc, než mi je příjemné.

Spoustu věcí v běžném životě bereme jako samozřejmost, mezi nimi i to, že můžeme snadno vyjadřovat emoce. Nechme teď stranou smutek, radost nebo vztek. Zaměřme se na vděk, lásku a porozumění. Když si kupuji u výdejního okénka jídlo, tuší prodavač, že mě právě zachránil před smrtí hladem, a že jsem mu za jeho práci neuvěřitelně vděčná? Když se po dvou měsících konečně vidím s kamarády, uvědomují si, jak šťastná jsem, že se navzájem máme? A zachytí ten kluk v parku na vedlejší lavičce, co se na mě pobaveně podívá, když kolem nás projde banda hlasitých opilců, v mém pohledu porozumění?

Roušky nám vzaly jednu z nejsilnějších zbraní a k vyjádření všeho možného teď zbyly jenom oči. Nakolik je to obecně dostačující, nemůžu posoudit. Mně to ale nestačí. Na druhou stranu, umím si představit i výhody jejich nošení. Možná mám arogantní jen spodní část obličeje. V tom případě by ústenka mohla být i docela užitečnou. Nebo třeba na studijním oddělení, které nám teď bohužel zavřeli. Tam by se roušky zakrývající otrávený výraz každé jedné studijní referentky až neuvěřitelně hodily.

O autorovi:

Na světě existují přesně dvě věci, které alespoň trochu umím- společenský tanec a psaní. Na druhou stranu je jich taky spousta, co nezvládám. Třeba být aspoň chvilku zticha. Baví mě lidi, večery, co se protáhnou až do rána, a život sám o sobě. Koneckonců, beru si od něj jen to, co chci. A pokaždé to stojí za to.

Napsat komentář

Při prohlížení těchto internetových stránek zpracovává dennichleba.cz Vaše osobní údaje, včetně cookies, za účelem hodnocení návštěvnosti webu a tvorby souvisejících statistik. Souhlasím