Fejeton: Žena v roušce za pultem

Autor |2020-05-25T15:58:41+02:0023. května, 2020|Sloupky|

Dnešní zvláštní doba si žádá zvláštní podmínky. A povinnost nošení roušek v obchodě se mě, jakožto prodavačky, týká víc než dost. Stále tedy nervózně čekám na zrušení zmíněné povinnosti, která mi mimo jiné dává další důvod k nákupům nového oblečení. Musím přeci ladit s rouškou!

Roušku na obličej a vyrážím za kasu. Už po pár minutách se mi začíná lepit na obličej, a to většinou ze dvou důvodů: make-up a kondenzace. Jako velká milovnice make-upu si nikdy neodpustím napatlání vrstev zkrášlujících produktů. A nějaká rouška mě nezastaví. Právě ona rouška potom ovšem vypadá jako Turínské plátno. Druhý důvod snad ani nemusím vysvětlovat. Když má člověk tolik hodin něco na obličeji a funí jako o život,  S přilepenou rouškou často přijíždím až domů, začínám si vařit večeři a teprve ve sprše mi dochází, že jsem ji stále nesundala.

Asi hodinu po nasazení roušky se potýkám s lehkými závratěmi z nedostatku kyslíku a po zbytek směny pravidelně modrám. Chodím se proto vydýchávat do skladu. Kyslík v něm sice už třicet let není, ale i nepatrná koncentrace prosakující přes dveře mě dostává do skutečné euforie.

S každým sehnutím pro zboží či spadené oblečení mi rouška vyjíždí na oči. Čehož si většinou všímám až poté, co narážím do regálů a netrefím k pokladně. Občas zvráceně přemýšlím, jaké by to asi bylo, kdybych si roušku přišpendlila ke krku, aby nesjížděla.

Zákazníci při vstupu do obchodu rovněž nasazují roušky. Nasazují je však s mumláním znamenajícím nesouhlas, ba dokonce odpor, k nařízení dávajícímu za povinnost nosit kus látky přes obličej. Na mumlání nereaguji, protože už ho většinou ani neslyším. Gumičky od roušek, které nosím i jedenáct hodin v kuse, mi dokonale srolovaly ušní boltce. Pokud vládní nařízení potrvá ještě měsíc, jsem si jistá, že si mě jednou lidé spletou se slonem.

Každý den začínám s pocitem, že nenávidím lidi, kteří mě nutí nosit roušku. Pokračuji litováním zákazníků, kteří si ji musí nasadit při vstupu do obchodu. A končím s pocitem, že rouška je můj život. Je se mnou srostlá. Navždy.

O autorovi:

Prý jsem často nad věcí a moc mluvím. Život se prostě nemá brát tak vážně a je potřeba toho hodně říct. K tomu si ještě občas zazpívám a čas od času i něco napíšu.

Napsat komentář

Při prohlížení těchto internetových stránek zpracovává dennichleba.cz Vaše osobní údaje, včetně cookies, za účelem hodnocení návštěvnosti webu a tvorby souvisejících statistik. Souhlasím