Fejeton: Žádný učený z nebe nespadl

Autor |2020-04-18T20:18:58+02:0017. dubna, 2020|Sloupky|

Už bývá skoro tradicí, že se o každý pozitivní či negativní zážitek spojený s řízením motorového vozidla s radostí podělím se svým okolím. Nerada bych proto někoho ochudila o poslední automobilový výlet, který opět posunul laťku mých řidičských schopností na vyšší úroveň. Další díl mého automobilového deníčku se tentokrát odehrává na hřbitově.

Bylo krásné slunečné odpoledne. Shodou okolností vyšlo zrovna na den, kdy se po měsíci otevíraly hobby markety. Neexistovala tedy lepší doba na výlet autem po městě. Cílem byl hřbitov. Tedy, cílem cesty byla návštěva hřbitova a následný návrat domů. Zpočátku šlo všechno jako po másle a docela poklidně. Tu a tam mi můj spolujezdec připomněl, že mám přeřadit, popřípadě zastavit u značky s nápisem „STOP“. S občasnými připomínkami jsme tedy dojeli na hřbitov, kde jsem auto nechala jednoduše stát na místě, na kterém zrovna zastavilo. Při návratu z procházky jsem frajersky nasedla, nastartovala a pečlivě poslouchala spolujezdcovy pokyny pro bezpečné vyjetí ze hřbitovního parkoviště. Pokyn zněl jasně: vycouvat, prudce volantem doprava a vyjet.

Zpátečku už jsem si naštěstí nespletla. S očima v sloup jsem zařadila a zlehka pouštěla spojku. Celá překvapená, že auto skutečně jede – a to dokonce směrem, kterým jsem chtěla –, jsem spojku pouštěla víc a víc, abych celý proces urychlila. Mezitím jsem si ve zpětném zrcátku, které už používám celkem běžně i pro jiné věci, než zkontrolování stavu rtěnky, všimla příslušníka policejního sboru. Nezaujal mě ovšem tolik, jako strom stojící za ním, do kterého jsem pomalu najížděla. V klidu jsem tedy stlačila pedál brzdy. K mému překvapení se auto rozjelo ještě rychleji a srážka s policistou, nebo hůř – se stromem, byla téměř nevyhnutelná. Naštěstí mě probral výkřik mého spolujezdce, nohu jsem přehodila na správný pedál a jen těsně jsem zabránila neštěstí.

Všichni jsme přežili. Policista se přišel podívat k okýnku, zahlédl moji bledou smějící se tvář, mého spolujezdce pravděpodobně opět prodělávajícího infarkt a odešel. Tentokrát všechno dopadlo dobře. Občas mám ale chuť svůj řidičský průkaz dobrovolně rozstřihnout a auto zapálit. Má to však i své výhody. Za celou dobu vlastnictví řidičáku se mě ještě nikdy nikdo nezeptal, jestli jej nesvezu. Nechápu proč.

O autorovi:

Prý jsem často nad věcí a moc mluvím. Život se prostě nemá brát tak vážně a je potřeba toho hodně říct. K tomu si ještě občas zazpívám a čas od času i něco napíšu.

Napsat komentář

Při prohlížení těchto internetových stránek zpracovává dennichleba.cz Vaše osobní údaje, včetně cookies, za účelem hodnocení návštěvnosti webu a tvorby souvisejících statistik. Souhlasím