Fejeton: Uvězněné v UNESCU aneb Musely jsme vidět botanické zahrady

Autor |2020-11-13T17:52:57+01:0012. listopadu, 2020|Sloupky|

S kamarádkou jsme se vydaly do portugalského městečka Sintry – ještě před koronou samozřejmě – ovšem naprosto jsme podcenily sílu Slunce. Dorazily jsme tedy až v pozdějších odpoledních hodinách, poněvadž cestu provázelo pravidelné patlání se opalovacím krémem s filtrem padesát. Který jsme občas proložily pantenolem. Nakonec jsme se ale do Sintry dostaly. Abychom zjistily, že trable teprve začínají.

Když je člověk v Sintře, je téměř povinností navštívit palác Pena čnící nad městem. Jsou dvě možnosti, jak se k němu dostat: pěšky, nebo autobusem. Společnici jsem po cestě přesvědčila pomocí silné argumentace obsahující výklad o nezapomenutelné atmosféře z výšlapu, že zvolíme první variantu. A podařilo se. Bohužel. Vystupujeme tedy z vlaku a vydáváme se nahoru. Cestou jíme všechny předpřipravené chleby se salámem a nahoru se dostáváme až kolem šesté hodiny odpoledne. Otevírá se nám obrovský a na kopci vystavěný areál Peny. Je šest, Pena je na kopci a brány se zavírají v sedm. Skvělá kombinace.

Rychle se tedy fotíme ze všech úhlů a usuzujeme, že je načase začít scházet dolů. U rozcestníku se místo k „saidě“ (východu – pozn. red.), na mé přání vydáváme k botanickým zahradám. Proč? Protože „jsou to jen dva atleťáky a určitě je to tu všechno propojený a kousek pod tím bude východ“. Není. A botanické zahrady nenacházíme. Jediné, co vidíme, je malá ručička na hodinkách asi pět minut od sedmičky. Horko těžko nacházíme boční východ, svírají ho ale tři mohutné zámky. Instinktivně se tedy rozhodneme přelézt hradby obklopující areál. Jediné příznivé místo ke skoku však zabírají kamery a nastává dilema: preferujeme hlavní roli ve večerní portugalských zprávách, nebo noc ve světovém dědictví? Po potlačení soudnosti se vydáváme k hradbě a obhlížíme terén. A znovu se ujišťujeme, že je více než nepříznivý. Stejně jako jsme viděly po cestě nahoru. Ale co kdyby. Pod hradbami stojí sanitka a nabírá paní s otevřenou zlomeninou. Její (nejspíš) manžel mezitím popisuje rukama nohama skok z dvoumetrové hradby. Očividně nejsme jediné koho to napadlo, my ale naštěstí zůstaly u teorie.

Zoufalost a naříkání měníme za běh a rychlostí blesku vyrážíme k hlavní bráně. Upřímně, v životě jsem nenasadila rychlejší tempo. Kdyby mě měřil, jsem si skoro jistá, že bych trhla světový rekord. Při návratu k rozcestníku tentokrát opravdu pokračujeme směrem k „saidě“ a po minutě sprintu zahlédneme východ. Bránou téměř prolétáme a jakmile jsme venku, s podlomenýma nohama se hroutíme na nejbližší lavičku. Sotva o deset vteřin později z areálu vychází zmatený zaměstnanec, zamyká bránu a odjíždí.

Pro zpáteční cestu dávám na kamarádku, zvolíme autobus. Jenže by nějaký musel jet. Se svaly zahlcenými kyselinou mléčnou a po dlouhé cestě se dostáváme zpět do malebných uliček Sintry. Jejich atmosféru už však tolik necítíme. Našim pachům totiž nemůže konkurovat.

O autorovi:

Jsem malá a skladná, takže musím denně prokazovat svoji plnoletost. (I při koupi nealko piva.) Poslouchám český rap i Disney vypalovačky a upřímně nevím, za co z toho se stydím víc. Jo a můj život je občas jako snímek z Deníku Bridget Jonesové, ale mě to nakonec asi i baví.

Napsat komentář

Při prohlížení těchto internetových stránek zpracovává dennichleba.cz Vaše osobní údaje, včetně cookies, za účelem hodnocení návštěvnosti webu a tvorby souvisejících statistik. Souhlasím