Fejeton: Umělý kaktus, pavouk Láďa a dýně. Karanténa není sranda

Autor |2020-11-20T19:38:37+01:0019. listopadu, 2020|Sloupky|

Vše začalo úplně nevinně. Sedím doma u stolu, plním si školní povinnosti, když v tom mi zvoní telefon. Volá kamarád, který ze společné procházky před pár dny jel domu dřív, protože ho rozbolela hlava. „Čau, tak jsem pozitivní, jdi hned na testy,“ ozývá se z telefonu a já hned pokládám. Je to tu. Polilo mě horko a začínám zmatkovat. Komu zavolat? Co mám dělat? Jsem taky pozitivní? Nevím, co a jak, rozkliknu tudíž internetový prohlížeč a hledám nějaký postup, cokoli. Informace jsou jasné: ozvat se praktickému lékaři. A tady teprve začíná to pravé dobrodružství.

Lékařce sděluji, že žiji ve společné domácnosti s rodiči – řekněme zralejšího věku -, tedy s relativně rizikovou skupinou. Lékařka se mírně zděšuje a začíná mi diktovat podmínky karantény. Pokud testy skutečně potvrdí pozitivitu, izolace v mém pokojíčku bude trvat deset dní ode dne testů. Přesně tak, izolace v pokoji. Jednom pokoji. Deset dní. Jídlo mi rodiče můžou nechat maximálně za dveřmi, přičemž by bylo lepší, abych si jídlo nějak obstarala právě v onom pokoji. Začínám tedy promýšlet, kam umístím otevřené ohniště a kolik zvěře by se u mě mohlo vyskytovat k lovu. Doktorka se nesměje, já ano.

Společné prostory prý mohu využívat ideálně jako poslední z rodiny a následně vše pečlivě vydezinfikovat a umýt. Myšlenky se mi v tu chvíli obrací směrem, jak velký kyblík pořídit a jestli bude stačit až do večera. A taky jak se probourat k sousedům a zajistit si přívod vody. Doktorka se nesměje, já ano.

Posledním bodem je tedy totální izolace od rodiny, kamarádů a vlastně všeho živého. Deset dní být závislá jen na sociálních sítí, popřípadě holubí poště. Doktorka se směje, já ne.

Deset dní se nakonec protáhlo na třináct. Mezi mé nejlepší kamarády patřili umělý kaktus, pavouk Láďa a dýně. Každý pohyb mimo pokoj musel být zahalený v roušce, gumových rukavicích a s dezinfekcí v ruce. Veškeré oblečení, které jsem na sobě v tu dobu měla, ručníky i povlečení jsem musela skladovat taktéž u sebe v pokoji – v plátěné tašce. A aby toho nebylo málo, odpadky jsem pro jistotu vázala do dvou pytlů místo jednoho. Onu plátěnou tašku s prádlem u sebe možná ještě mám, jen ji nemůžu najít. Po týdnu skladování nošeného oblečení a prádla asi sama odešla a od té doby jsem ji neviděla.

Někdy si říkám, že je můj život vlastně fajn. Můžu si teď jen tak vyjít ven nebo obejmout mámu. Nebo si zajít normálně na záchod, aniž bych s sebou musela tahat dvanáct čistících a dezinfekčních přípravků. Život je tak nějak lehčí.

O autorovi:

I am the creator of this web. All content I made is for testing purpose.

Napsat komentář

Při prohlížení těchto internetových stránek zpracovává dennichleba.cz Vaše osobní údaje, včetně cookies, za účelem hodnocení návštěvnosti webu a tvorby souvisejících statistik. Souhlasím