• Strasti našich nemocnic. Foto: Silas Camargo Silão, Pixabay.

Fejeton: Strasti našich nemocnic

Autor |2019-09-27T17:14:41+02:0026. září, 2019|Sloupky|

Po dlouhé době jsem si šla s kamarádkou zahrát badminton. Kromě sportovního zážitku jsem si odnesla také vyvrtnutý kotník. Nezbývalo tak nic jiného, než navštívit místní nemocnici, která byla kompetentní vzniklé situaci. Po cestě autobusem jsem vyburcovala druhou kamarádku, řidičku, aby vzala auto a odvezla mě tam. Záchvat smíchu, který se jí držel od doby, co jsem jí zavolala, se projevoval na jízdě. Tudíž jestli jsem do té doby s kotníkem nic vážného neměla, po cestě s ní byl na amputaci.

Přijíždíme k nemocnici a mé mylné představy se okamžitě rozplývají. Parkoviště je od vchodu vzdálené asi sto metrů. Pro mě spíš sto kilometrů. Proč taky dávat parkoviště hned k nemocnici? Jen ať se ti simulanti projdou, však je ta nemoc hned přejde. A ty, kteří cestu zdolali, čeká ještě třicet schodů. Pomalu skáču z jednoho na druhý a kolem sebe vidím pacienty, kteří nebyli tak stateční jako já. Pán vlevo cestu vzdal už v půlce a s notářem teď sepisují závěť. Paní přede mnou se se smrtí v očích, vleže, snaží chytnout posledního schodu. Ten se jí smýká a ona s hrozivým řevem sklouzává dolů. Tak tak jí uhýbám. Další paní, která má zlomenou ruku, statečně došla až nahoru a už zabodává vlaječku do rohožky a přijímá medaili za statečnost od přítomného starosty. Po dvaceti minutách ji následuji.

Vítá mě velmi příjemná recepční, která asi tak měsíc nespala, hřeben nepoužívá od minulého století a těsně před směnou snědla citron. Trhá mi z ruky občanský průkaz a kartičku pojišťovny. „Osmnáct bylo?“ ptá se mile, asi jako když sousedka řve, že jí váš pes běhá na zahradu. „Jistě, je to napsané v té občance, co máte v ruce,“ odpovím hezky. Výraz vrátné mě skoro nutí vzít si kartáč a začít jí čistit boty, jen abych si to nějak odčinila.

Beru pořadové číslo a odevzdaně čekám s informací, že pořadí pacientů určuje lékař. Dobrá tedy, čekám. Po mně přichází paní stěžující si na bolest v pravém lokti spojenou s úrazem při nakupování. Nedivím se, že jí bolí, protože na něm má navěšených asi pět tašek. Druhou ruku systematicky prázdnou, aby mohla telefonovat Maruně, která určitě neuvěří, co se jí dneska stalo! Paní jde hned na řadu. Po ní ještě slečna s modrákem na malíčku, pán, kterému nešlo vyzout si botu a paní, co jí dlouho nic nebylo, tak to radši šla probrat s doktorem.

Na mě přichází řada po třech hodinách a dozvídám se, že moje noha je na berle a ortézu. Berle mi nedají, ortézu taky ne a mám jíst zeleninu. Pan doktor sice kotník neviděl – protože má hodně zkušeností, a tudíž to není potřeba –, ale já doktorům věřím. Určitě ví, co dělá. Proto mi do zprávy taky nejdřív píše, že se jedná o levou ruku. Zkouší, jestli si ji přečtu, filuta! Informaci opravujeme a já můžu v klidu domů. Cestou po schodech dolů lituji smolaře, kteří tuto překážku nezvládli a dělám jim křížek na čelo. Skáču na parkoviště, s kamarádkou platíme sto dvacet korun (protože půlhodina je zdarma) a s klidným srdcem odjíždíme domů. Návštěvy nemocnic musím opakovat častěji.

O autorovi:

Prý jsem často nad věcí a moc mluvím. Život se prostě nemá brát tak vážně a je potřeba toho hodně říct. K tomu si ještě občas zazpívám a čas od času i něco napíšu.

Napsat komentář

Při prohlížení těchto internetových stránek zpracovává dennichleba.cz Vaše osobní údaje, včetně cookies, za účelem hodnocení návštěvnosti webu a tvorby souvisejících statistik. Souhlasím