Fejeton: Sto roků samoty

Autor |2020-04-03T18:04:06+02:002. dubna, 2020|Sloupky|

Navazuji na předchozí článek popisující můj běžný den v karanténě. Před pár dny jsem se totiž odhodlala jít ven. A byl to velmi silný zážitek. K pochopení mého momentálního sociálního cítění je však potřeba se krátce ponořit do mého soukromí.

Stále bydlím s rodiči, kterým tímto děkuji nejen za své narození a míru inteligence. Momentálně však musím poděkovat i za to, že se mě snaží udržet naživu a dají mi občas najíst. Vzhledem k tomu, že jíst potřebují i oni, chodí každý den poctivě do práce, čímž mi poskytují dostatek osobního prostoru a času stráveného sama se sebou v našem malém bytě. S mým současným režimem se probouzím, když oni chodí spát a ukládám se ke spánku, když vstávají do práce. Jelikož jsem znamením blíženec, necítím se sama. Mám v sobě asi pětatřicet různých typů osobností, tudíž si vždy popovídám s někým inteligentním a zároveň zajímavým. I tak by se však mé současné bytí dalo nazvat stejně jako román Gabriela Garcíi Márqueze – Sto roků samoty.

Bohužel ovšem nastala situace, která mě zastihla zcela nepřipravenou. Byla jsem donucena jít do obchodu. Vybavila jsem se tedy vším potřebným. Rouška s puntíky a beruškou a rukavice z balíčku barev na vlasy mi dodávaly jistotu. Těžce jsem ze sebe odlepila oblečení, které nosím již pár týdnů, a pokusila se upravit k východu ven. První problém nastal už po otevření dveří. Síla světla a záře slunečních paprsků mi vypálila zorničky. Zbylou část zážitku tak mám trochu zamlženou. Na ulici panoval zvláštní klid. Tu a tam se silnicí prohnal chuchvalec slámy a zazněl zvuk unavené motorky. Když jsem potkala náhodného kolemjdoucího, navzájem jsme si zkontrolovali roušky, podívali se si navzájem do očí kvůli identifikaci a pak oba nenápadně ukročili stranou.

S příchodem k obchodu mě hned u dveří překvapila spousta vylepených papírů a informací. Vzhledem k mé osamocené karanténě se nedokážu soustředit ani deset vteřin, a tak jsem se u papírů zbytečně nezastavovala. Rovnou jsem prošla kolem velkého pána z ochranky, který se rouškou blížil vzhledu buldoka s náhubkem. Zmíněná představa mě pobavila a do obchodu jsem tak vkročila se smíchem. Rouška kolem pusy způsobila jemné přidušení při každém pokusu o nádech. Rozesmála jsem se ještě víc. Vzhledem k tomu, že bydlím dvě ulice od místní psychiatrické nemocnice, jsou lidé zvyklí na všechno. Několik starších lidí mi tedy pouze věnovalo soucitný výraz a kolemjdoucí mladá slečna bonbon.

Když jsem si však uvědomila, kde jsem a co se děje, začalo se mi opravdu stahovat hrdlo. Kolem mě chodila spousta lidí, všichni něco říkali, měli vozíky plné mléka a droždí (což byl mimochodem jediný důvod, proč jsem obchod navštívila, ale asi se zrovna všichni rozhodli vařit drožďové pomazánky a droždí nezbylo). K tomu všemu hrála hudba a hlas z rozhlasu vybízel k ohleduplnému chování lidí v první linii. Scéna jako z válečného filmu. Na chvíli se mi zatemnilo před očima, pak zastavil dech a po pár vteřinách jsem z obchodu utíkala domů.

Je to tak. Raději zůstanu navždy sama v pokoji a oblečená už třetí týden ve stejném oblečení, než jít znovu mezi lidi. Venku není bezpečno.

O autorovi:

Prý jsem často nad věcí a moc mluvím. Život se prostě nemá brát tak vážně a je potřeba toho hodně říct. K tomu si ještě občas zazpívám a čas od času i něco napíšu.

Napsat komentář

Při prohlížení těchto internetových stránek zpracovává dennichleba.cz Vaše osobní údaje, včetně cookies, za účelem hodnocení návštěvnosti webu a tvorby souvisejících statistik. Souhlasím