Fejeton: Státnice v dobách korony nejsou sranda

Autor |2020-05-26T15:43:23+02:0025. května, 2020|Sloupky|

Jako každý správný vysokoškolák jsem byl až donedávna přesvědčený, že vše nějak dopadne a vše se nějak vyřeší. Což je, myslím, pochopitelná myšlenka. Kdybych zrovna neměl dělat státnice. Koronavirus a krize mě totiž odtrhli nejen od přátel a točeného piva v hospůdce, ale i od běžného způsobu průběhu státní závěrečné zkoušky a hlavně přípravy na ni. Mnozí z nás znají situaci, že když jsme doma, tak jsme zkrátka doma a právě proto nic neděláme. Vstříc novým úkolům a pracovním povinnostem se přitom začneme hrnout až jakmile překročíme práh svého obydlí. A to je přesně můj případ. Asi už lze vyčíst, že kombinace bezpečnostních opatření a do nebe volající lenosti v domácím prostředí měly na mou efektivitu drtivý dopad. Navíc ve spojení s představou, že doma nebudu sám.

Co si budeme namlouvat, nejdřív mi to vyhovovalo. Představa, že nemusím vykročit ani na krok a mám maximum času na práci, byla velmi lákavá. Nebylo mi ale přáno. Má-li člověk doma matku dvacet let pracující ve státní správě, která se mu svěří, že už jako malá holka psala na stroji a chtěla být úřednicí, trochu ho vyleká. Obzvlášť při myšlence, že drahý rodič v důsledku dočasné reorganizace provozu státní správy zůstane z bezpečnostních důvodů půl týdne doma. Hned mi totiž došlo, že se polovina týdne ponese ve znamení dopadů matčiny iniciativy stihnout co nejvíc domácích prací.

„Přines, odnes, udělej, nestěžuj si a krev plivej jinam. Teď jsem tu vytřela.“ Dvě věty shrnují dny, za jejichž organizaci by se nestyděl kdejaký jihoamerický diktátor. Aby byla myšlenka nedemokratického režimu dovedená k dokonalosti, jediným časem k psaní bakalářské práci pro mě byly večery. Diktátor spal, a já klepal do klávesnice. Vzpomínal jsem na Zdeňka Jirotku, jak za války potají v koupelně psal svého Saturnina, a na Václava Havla, když po večerech četl a kopíroval samizdaty. Pak se však staly dvě věci, o nichž jsem si  ještě před měsícem mohl nechat leda zdát. Bakalářskou práci jsem dokončil a matka nastoupila na plnou směnu. „Co s tolika volným časem?“ pomyslel jsem si. „Budeš se učit,“ vnutil jsem si vzápětí do hlavy. Jaká krásná představa, že je většina práce za mnou.

Ďábel na sebe nenechal dlouho čekat a brzy jsem pochopil, jak jen jsem se mýlil. „Kdyby tu byl pan Murphy, musel by napsat jeden z dalších zákonů,“ říkal jsem si dalšího dne, když mi na pomyslném stole přistál úkol napsat tři práce na téma historických bezpečnostních strategií. A ne ledajaké práce. Práce, které musím napsat ještě před státnicemi, a to na základě exkurze, která mě čeká až po státnicích. Ztratil jsem slova a pustil si píseň Jiřího Korna Žal se odkládá. Přede mnou leželo 200 stran materiálu ke státnicím, absolutně jsem ztratil chuť na cokoliv sáhnout a nutil jsem se přemýšlet nad tím, kudy měl táhnout Napoleon při bitvě u Slavkova.

A teď se omlouvám, ale musím zavolat matce, aby si zítra vzala dovolenou.

O autorovi:

Studuji politologii, ale touha být novinářem někde v hloubi duše zůstala, jelikož žurnalistiku mám vystudovanou. Nejčastěji sice píšu o politice, ale jak už to tak bývá, řekněte mi, co vás trápí, a já si na to udělám názor. Říká se, že není víc, než když studujete nebo v práci děláte, co vás baví. Mám to štěstí, že znám obojí. A to hlavně díky vám - čtenářům. Bez vás by to fakt nebylo ono! ‘Lidé, čtěte!’ praví slavná věta. ‘Čtěte Denní chleba!’ dovolím si dodat.

Napsat komentář

Při prohlížení těchto internetových stránek zpracovává dennichleba.cz Vaše osobní údaje, včetně cookies, za účelem hodnocení návštěvnosti webu a tvorby souvisejících statistik. Souhlasím