Fejeton: Sportem ku zdraví? Prachsprostá lež

Autor |2020-04-23T17:03:54+02:0021. dubna, 2020|Sloupky|

Když si chci za běžných okolností připadat jako největší lenoch na světě, stačí na sociálních sítích vyhledat pár konkrétních profilů. Denně cvičící lidé, kteří si míchají zdravé koktejly a nezapomínají každý svůj jednotlivý krok sdílet, mě lehce deprimují. Proto se jejich účtům pokouším vyhýbat. Za oněch běžných okolností to je možné docela bez problémů – sleduji pouze své kamarády a známé, jež většinou sdílí jen pivo a dorty. Vyhovující.

V životě všichni potřebujeme jistoty, na které se můžeme spolehnout. Neměnná fakta, o která se dá opřít. Jednou takovou jistotou pro mě byli právě moji kamarádi s pivem a dorty. Vše fungovalo skvěle. Tedy až do doby, než do Česka dorazil koronavirus. S ním spojená karanténa změnila všechno. První byl Facebook, následoval Instagram, a teď už i Twitter. Kde dřív bývaly orosené půllitry a hromady sladkostí, dnes vídám běžecké boty a lesní krajinky. Ač je to k neuvěření, karanténa z Čechů udělala namísto pivařů sportovce. Pod vládním příslibem, že k individuálnímu sportu není třeba rouška, vyráží čerstvý vzduch dýchat i jedinci, kteří se doposud jen váleli na gaučích. Na internetu objednávají sportovní oblečení, sdílí motivační citáty a dost možná se vidí na příští olympiádě. Pokud se tedy někdy uskuteční. Tak tomu já říkám krize.

Po několikatýdenním pozorování proměny velké většiny své sociální bubliny mi to nedává. Co všichni vidí na sportu? Z hlubin skříně vytahuji běžecké boty a po dlouhých měsících strávených převážně v Brně vyrážím prozkoumat místní lesík. Prvním šokem je, že místo lesa už zůstala spíš mýtina. Hned druhým šokem je pak zjištění, že když člověk běží, o dost hůř se mu dýchá. Zvládám uběhnout pár stovek metrů, než se rozkašlu. Že by koronavirus? Moji kamarádi sportovci mě však s radostí vyvádí z omylu. Žádnou nemoc prý nemám, jen málo trénuji. Aha. Po prvních deseti minutách proklínám všechny, na které si můj vyčerpaný mozek dokáže vzpomenout, a nejvíc sama sebe. Co mě to, proboha, zase napadlo? Běžím ale dál. Dám tomu šanci. Alespoň patnáct nebo dvacet minut, než oběhnu nejkratší okruh, který jsem si zvládla v místním terénu vymyslet.

Když na konci cesty vidím lesní chatu, kterou jsem si vytyčila jako cíl výběhu, téměř pláču radostí. Dokonce má i lavičku! Nabuzená vidinou brzkého odpočinku sbírám poslední síly a prudce vyrážím kupředu. Ještě deset metrů, pět, tři… když najednou ležím na zemi a hlasitě nadávám. Cestu mi zkřížil kořen, a tak se teď místo sezení na lavičce válím celá otlučená v prachu. Pověstná poslední kapka. Nejvyšší čas vyrazit domů. Tentokrát už radši volím chůzi a v duchu se modlím, abych celá sedřená a špinavá cestou nikoho nepotkala. Jedno z mnoha přání, co se mi v životě nesplnilo. Při odchodu z lesa se střetám se sousedem. „Dobrý den,“ klopím oči. „Proboha, co jste dělala?“ ptá se napůl šokovaně, napůl pobaveně. „Ale, to nic,“ pokouším se o úsměv a radši rychle mizím ze scény.

To je taky hloupá otázka, co jsem dělala, napadá mě o chvíli později. Prostě jen stejnou činnost, co většina populace. Akorát jsem očividně o něco větší nemehlo. Až se tedy někdo z mých známých objeví příští rok na olympiádě, nebudu stát na startovní čáře po jeho boku. Radši se posadím na tribunu s pivem a dortem. A budu hodně, hodně moc tleskat. Inu, kdo nic nedělá, nic nezkazí.

O autorovi:

Na světě existují přesně dvě věci, které alespoň trochu umím- společenský tanec a psaní. Na druhou stranu je jich taky spousta, co nezvládám. Třeba být aspoň chvilku zticha. Baví mě lidi, večery, co se protáhnou až do rána, a život sám o sobě. Koneckonců, beru si od něj jen to, co chci. A pokaždé to stojí za to.

Napsat komentář

Při prohlížení těchto internetových stránek zpracovává dennichleba.cz Vaše osobní údaje, včetně cookies, za účelem hodnocení návštěvnosti webu a tvorby souvisejících statistik. Souhlasím