Fejeton: Slib stoprocentně platí. Pokud ovšem neusnu

Autor |2020-05-19T11:12:40+02:0018. května, 2020|Sloupky|

Když člověku někdo dá svoje slovo, většinou se na něj lze spolehnout. Neplatí to však vždy a pak vznikají nečekané situace. Místo oběda v centru města jím v poledne doma, místo tenisu si jdu zaběhat, nebo místo spánku trávím celou noc v ulicích Brna a přehodnocuji přátelství.

Je srpen, s kamarády v podvečer končíme v redakci a v šestici se vydáváme do našeho oblíbeného podniku. Kolem sedmé hodiny přicházíme ke stolu, usedáme a jsme připravení užít si společný večer. Dnes můžu pít i já, protože jsem se s kamarádem domluvil, že přespím u něj v bytě. Kamarád – říkejme mu třeba Vojta, protože se tak jmenuje – bydlí zhruba osm metrů od našeho podniku, takže neexistuje vhodnější místo k přespání. Blíž už je jen budova pohřební a hřbitovní služby. Začínáme zvolna. Nejprve menší občerstvení, vodní dýmka, následují piva a vína. Tentokrát ještě nikdo není před desátou pod obraz. Přichází první vlna tvrdšího alkoholu, která s sebou nikdy nenese nic dobrého. Že není chytrý nápad zapíjet panáky pivem, bych nechal napsat do Bible, Ústavy nebo na tabule všech základních škol, aby si to lidé zapamatovali už za mlada. Každopádně přesně takový nápad jsme dostali.

Kolem půlnoci už většina není ve stejném stavu, ve kterém přišla a náš oblíbený podnik má zavírat. Servírka, se kterou jsme se za tu dobu už všichni seznámili a dříve se s ní dokonce podělili o vodní dýmku, směřuje k našemu stolu. „Ještě jedno?“ ptá se, namísto toho, aby nás pomalu ale jistě vyhodila. Ptát se podnapilých lidí, jestli chtějí ještě jedno, je asi stejně relevantní jako ptát se kohokoliv, jestli chce dýchat. Co na tom záleží, prostě musím! Po jedné hodině ranní konečně opouštíme podnik. Vojta už ani není pod obraz, ale spíš pod zem, zemské jádro i peklo. Nastává však další problém. „Honzi, jdeme tancovat, ne? Vždyť jsi to naposledy slíbil,“ vyzývají mě tři kamarádky. Skutečně jsem něco podobného řekl, když jsme si byli naposledy sednout. A co bych to byl za chlapa, kdybych nedodržel slib? „Vojto, nechceš jít s náma?“ nadhazuji nabídku svému ubytovateli. Nevím, co čekám za odpověď, protože sotva stojí, natož aby tancoval. „Hej, ne, já už to zapíchnu,“ vychází pomalu a komplikovaně z kamarádových úst. No a co teď?

„Jak skončíte, tak mi zavolej a já ti otevřu. Neboj, budu to mít nahlas a u ucha, určitě mě to vzbudí,“ přesvědčuje mě Vojta, který už s má prý s podobnými situacemi zkušenost. Nevím proč, ale věřím mu. A dělám jednu z největších chyb svého života. „Seš si stoprocentně jistej, jo? Tak fajn. Tady máš můj batoh, vezmi mi ho prosím nahoru a já ti pak zavolám,“ předávám hrdinně všechny své věci a s děvčaty, telefonem a třemi stovkami v kapse směřuji do klubu.

Tanec, párty, zábava. Před třetí hodinou ranní končíme a já směřuji do postele. Trochu hladový beru telefon a přemýšlím, zda se najíst. Ale co, zaspím to. Několik minut od dveří volám Vojtovi. Nic. Znovu nic. Zvoním. Křičím. Marně. Zahlédnu však stále otevřené dveře od podniku. Nahlížím tedy dovnitř a servírce s majitelem vysvětluji situaci. Vzhledem k tomu, že mého spícího kamaráda známe všichni, zvou mě dál a nalívají mi gin s tonikem. V sedmiminutových intervalech se snažím vzbudit Šípkovou Růženku o několik pater výš. Stále marně. S dvojicí svých nových přátel diskutujeme, pijeme a hrajeme hry. „Hele, asi už zavřeme,“ vznáší majitel ve čtvrt na šest ráno, když si všímá slunečního světla venku. Telefon mi hlásí už přes čtyřicet odchozích hovorů. Doprovázím je tedy domů, vydávám se k nádraží pro nudle a usedám na lavičku na náměstí.

Po dojedení nudlí s masem, které byly horší, než jsem si dokázal představit, krátce kontroluji ranní úklidovou četu a přivírám oči. Dvacetiminutový šlofík mi dodává novou energii a po sedmačtyřicáté volám Vojtovi. „Já se hrozně omlouvám,“ ozývá se překvapivě z telefonu o půl sedmé. Se zvážením, zda má ještě cenu přespat směřuji šťastný ke dveřím spásy. „V klidu, však jsem víc fresh než ty,“ uklidňuji Vojtu. Beru batoh, vyprazdňuji močový měchýř a odcházím k autu. Po cestě si kupuji noviny s článkem, který jsem napsal a již střízlivý pyšně odjíždím domů.

O autorovi:

Jsem milovník černého humoru a nevhodných poznámek. Taky obstojně zpívám ve sprše. Orientuji se převážně ve sportu, ale sleduji i každodenní dění. Od malička jsem rád bavil ostatní a zastávám názor, že bychom život neměli brát tak vážně. To je taky jeden z důvodů, proč jsem založil Denní chleba.

2 komentáře

  1. Tvoje máma 18. 5. 2020 v 22:56 - Odpovědět

    Tak to musela být pěkně na hovno párty, když jsi byl o půl sedmé střízlivej. Takový kokoty, co jdou do klubu, a pak se svítáním žerou nudle, místo aby zvracely na zápraží pohřební služby, mám nejradši.

    • Jan Mazáč 19. 5. 2020 v 10:21 - Odpovědět

      Náhodou jsem si to užil a mám alespoň veselou vzpomínku. Pro příště se ale polepším a pokusím se zvracet. 😀

Napsat komentář

Při prohlížení těchto internetových stránek zpracovává dennichleba.cz Vaše osobní údaje, včetně cookies, za účelem hodnocení návštěvnosti webu a tvorby souvisejících statistik. Souhlasím