Fejeton: Skloubit práci a studium chce pevné nervy. A kvalitní připojení k internetu

Autor |2020-12-18T19:51:42+01:0017. prosince, 2020|Sloupky|

Studuji a pracuji zároveň. Což pro mnoho lidí nepředstavuje žádný zásadní problém. I já jsem předpokládala, že dva univerzitní předměty a poloviční úvazek skloubím snadno. Kdybych jenom věděla, jak moc se pletu.

Problematická je především povaha mojí práce: dělám televizní reportérku, a na jakém místě a v kolik hodin budu zrovna potřeba, se jen těžko předpovídá. Za těch pár měsíců podzimního semestru už si se mnou vyučující zažili nejrůznější kuriozity. Přednáška absolvovaná z benzinové pumpy u dálnice nebo omluvný e-mail o tom, že svou prezentaci přednesu místo v šest hodin až v sedm, protože musím o půl živě vstupovat ohledně nových vládních opatření. Díkybohu za jejich nezvyklou vstřícnost. Pomyslnou korunu tomu ale nasadil současný týden.

Každé pondělí mám online seminář z ruštiny. Naučit se tento konkrétní jazyk marně zkouším už tři semestry a zatím zdatně zakrývám, že rozumím pouze zdravstvujtě a pak už ničemu. Hodina běžně začíná ve dvě odpoledne, ve 14:01 se ale nacházím v blízkosti řeky Bečvy a vedu rozhovor s několika rybáři. Se vzděláním to vidím bledě.

„Však se jdi učit, já to tu dodělám,“ nabádá mě kolega s kamerou, a tak se na konci diskuze omluvím a utíkám zpátky k autu. Se zpožděním, ale ještě stíhám. V ten moment mě však zrazuje technika. Sluchátka jsem si zapomněla doma, připojení je pochybné a slyším sotva každé třetí slovo. Z toho rozumím každému pátému. Achjo.

Po půlhodině se vrací kolega i s rybáři a hlásí přesun na další místo. Startujeme auto a vyjíždíme. „Vlasto, do jaké země byste se chtěla přestěhovat a proč?“ rozklíčuji, na co se mě vyučující zničehonic ptá. V duchu panikařím, ale pokouším se poskládat větu. „Chtěla bych do Pobaltí, protože…“ A pak už neslyším nic. Celé to spadlo.

„Jde tě fakt špatně slyšet,“ píše mi spolužák po chvíli. „Promiň, jedu v autě, nestíhám,“ odepisuji a snažím se k semináři znovu připojit. Na třetí pokus jsem úspěšná a pro jistotu se mě už nikdo na nic neptá.

Po zbytek hodiny už tak jen tiše kývu nebo kroutím hlavou do kamery, což ostatní vidí jenom v případě, kdy naše auto stojí. Když totiž přejíždíme, připojení mizí. O pár desítek minut později končíme a já se s úlevou odpojuji. Tento semestr asi opravdu nebude tím, co mě konečně naučí rusky.

O autorovi:

Na světě existují přesně dvě věci, které alespoň trochu umím- společenský tanec a psaní. Na druhou stranu je jich taky spousta, co nezvládám. Třeba být aspoň chvilku zticha. Baví mě lidi, večery, co se protáhnou až do rána, a život sám o sobě. Koneckonců, beru si od něj jen to, co chci. A pokaždé to stojí za to.

2 Comments

  1. Vlasta Macháčová 21. 12. 2020 v 18:25 - Odpovědět

    Nezbývá než souhlasit a doufat, že se přístup univerzit brzo změní k lepšímu 🙂

  2. Vít Kožoušek 18. 12. 2020 v 14:35 - Odpovědět

    Další zajímavostí k tomuto tématu může být fakt, že fakulta studium samozřejmě vždy staví na první místo a k nějaké práci (byť třeba v oboru) se vymezuje často hodně skepticky. Přitom ale mnohdy absolventy následně na trhu práce čeká řada zaměstnavatelů, kteří bez praxe nikoho brát nechtějí.

    Typické je toto třeba na fakultách právnických, kde sice školy zprostředkovávají nějakou praxi, např. ve formě volitelných předmětů, ale nad skutečnou prací pro advokátní kancelář na pozici paralegal ohrnují nos. Přitom právě toto advokátní kanceláře dle mého vnímají jako zdaleka to nejatraktivnější. Důvod je přitom jednoduchý – pokud je student za práci placený, pak ke svým úkolům přistupuje zodpovědněji a je také častěji vystaven reálným právním problémům. Školní praxe naopak často spočívá v náslechu krátké přednášky a následné fajfky v indexu, z čehož samozřejmě student mnoho nemá. Pokud se tak jako čerstvý absolvent budete následně ucházet o pozici advokátního koncipienta, Vaše šance na přijetí výrazně klesnou, pokud jste během studií již v advokátce nepracoval. A to ideálně hned několik let.

    Na škole ale jakékoliv pochopení pro Vaši práci mít nebudou – nemůžete čekat žádné úlevy, kredity už vůbec ne. O tom, že pro mnohé studenty je placená práce během studia důležitá i z existenčního hlediska, už ani nemluvě. A není tu žádný náznak, že by se situace měla zlepšovat. Ba naopak, objevují se názory, že budoucností veškeré práce je interdisciplinarita. Za pár let tak absolventům, pokud budou chtít být úspěšní, nebude stačit pouze jeden obor a nějaká praxe, ale obory budou potřeba hned dva.

    Sdílím Vaši bolest paní reportérko. Osobně doufám, že vysoké školy svůj přístup v těchto ohledech změní a např. rozšíří podmínky, za jakých je možné poskytovat individuální studijní plány. 🙂

Napsat komentář

Při prohlížení těchto internetových stránek zpracovává dennichleba.cz Vaše osobní údaje, včetně cookies, za účelem hodnocení návštěvnosti webu a tvorby souvisejících statistik. Souhlasím