Fejeton: Řidička ze mě nikdy nebude

Autor |2020-09-26T14:51:42+02:0025. září, 2020|Sloupky|

Moje řidičské schopnosti se postupem času staly legendárními. Jistě za to můžou i pravidelné příspěvky, které mi jako řidičce nepřidávají na důvěryhodnosti. Přes prázdniny jsem si všimla, že když někdo spatří mé auto, utíká pryč. Když mě ostatní řidiči potkají na silnicích, prudce mění směr jízdy, či nepochopitelně naráží do věcí kolem vozovky. Ve chvíli, kdy známým nabídnu odvoz, začnou předstírat, že mě neznají nebo naskakují do právě projíždějících vozidel. Našli se ale i kamarádi, kteří můj řidičský deníček nečtou – což mě lehce urazilo – a tak na nabídku odvozu kývli.

Před samotným popisem události je potřeba si ujasnit pár věcí. Moje auto si lze představit jako francouzskou dámu středního věku. Vypadá sice úžasně, ale při výkonu jí tu a tam něco upadne či zavrzá. Má ráda občasné poplácání po nárazníku, voskování a minimum cestujících. Když má vézt jednoho spolujezdce navíc, nadává mi při každém rozjezdu a při představě zavazadel se jí hrůzou protáčí mlhovky. Teď ale k již k onomu příběhu.

Jednoho teplého prázdninového večera nasedlo do auta pět lidí. Vrzání, kterým se vůz snažil projevit protest, jsem včas přehlušila nastartováním. Nejsem sice expert, ale věděla jsem, že startování motoru by nemělo znít jako bublající asfalt. I tak jsem se však rozhodla nevzdat a odvézt pasažérky na určené místo vzdálené asi deset minut poklidné večerní jízdy prázdným Brnem. Dovolím si přeskočit první snahu o rozjezd auta, kterým mi má Francouzka dala jasně najevo, kdo je pánem, respektive paní. Napodruhé, navíc již se staženou ruční brzdou, to už šlo daleko lépe.

Cesta byla relativně poklidná. Svištěly jsme si asi dvacetikilometrovou rychlostí, do zatáček se pro jistotu nahýbaly na opačnou stranu a snažily jsme se ignorovat nadávky, které se jedna za druhou valily z motoru. V jediném mírném kopečku po cestě jsme vysunuly nohy skrz podvozek a šlapaly jako Flintstoneovi. Řidiči na nás vesele troubili, ukazovali a někteří i křičeli, nebo se nám snažili vmotat do cesty. Jakmile jsme dojely na místo, uvědomila jsem si šílenou věc. Nepamatuji si, že bych se po cestě podívala na jediný semafor. Jednoduše jsem prosvištěla přes Brno, aniž bych hleděla kolem sebe. Nervozita mi dovolovala pouze zmateně řadit a občas se pokusit přidat plyn, ale rozhodně ne se soustředit na cestu nebo dokonce jet podle předpisů. Řev a troubení ostatních řidičů mi najednou začalo dávat smysl. I jak se mi někteří hloupě připletli do cesty.

Bohužel je to tak. Stále ze mě není pravá řidička. Vidím ale jistý pokrok: zvládnu zařadit i třetí rychlostní stupeň. Sice jsem ho ještě nikdy nepoužila, ale do budoucna se hodí.

O autorovi:

Prý jsem často nad věcí a moc mluvím. Život se prostě nemá brát tak vážně a je potřeba toho hodně říct. K tomu si ještě občas zazpívám a čas od času i něco napíšu.

Napsat komentář

Při prohlížení těchto internetových stránek zpracovává dennichleba.cz Vaše osobní údaje, včetně cookies, za účelem hodnocení návštěvnosti webu a tvorby souvisejících statistik. Souhlasím