Fejeton: Páteční plavání

Autor |2020-01-27T17:20:39+01:0025. ledna, 2020|Sloupky|

Ani nevím, jak mě to napadlo. Prostě jsem si v noci řekla, že půjdu plavat. Přemluvila jsem kamarádku a druhý den ráno skutečně vstala a šla. Že jsem celou noc nespala, což taky zapříčinilo mé pozdější usnutí ve vířivce a panickou hrůzu ze sauny, nemusíme příliš rozebírat.

Hned po příchodu do lázní nás přivítala podmanivá vůně chlóru. Když už nic, tak chlór je jistota. Na chlór se člověk může vždy spolehnout, zůstane s ním totiž i po týdnu pečlivého drhnutí drátěnkou. Ale zpět k věci. Když už jsme byli dostatečně omámené chemikáliemi, došly jsme se do šaten, z nichž k bazénu vybíhala spousta dětí. Nevím, jestli mě ovlivnil ten chlór nebo byla situace skutečně tak vážná, ale jak se říká: dětí tehdy bylo jako smetí. Přes obrovský nával mini lidiček jsme se konečně dostaly k bazénu. Doufám, že jsme jich cestou moc nepošlapaly. Situace byla nepřehledná.

V bazénu se koupalo zhruba dvacet lidí s průměrným věkem asi 95 let. Na první pohled šlo rozeznat, jaké dráhy patřily plavcům a jaké naopak ne. Třeba v první dráze právě cvičili vodní aerobik.

Vzhledem k mým výborným plaveckým dovednostem jsem zaujala místo v dráze určené mírně pokročilým plavcům. Taková ta úroveň, kdy člověk plave, ale ostatní si o něm myslí, že se topí. Inu, každý není Michael Phelps. Spolu s námi v dráze bylo dalších několik plavkyň, které očividně braly plavání dost vážně. Při rozbíjení vlnek před nimi se totiž zvládly pobavit o všech sousedech, pečení buchet a rostoucích zubech svých vnoučků. A vůbec jim nevadilo, že se za nimi táhlo deset dalších plavců, kteří už nízkou rychlostí usínali na hladině. Dámy totiž nebylo možné obeplout, jelikož strategicky zabíraly celou šířku dráhy. Tvořily se tudíž dlouhé fronty. Při snaze skutečně se před ně dostat většinou náhle roztáhly ruce a zasažený člověk tak upadl do mírného bezvědomí a splýval s hladinou.

Idylickou chvilku protínaly hlasy ženy, která se snažila předcvičovat zmíněný vodní aerobik. V celém areálu se tedy do zvukové směti receptů na vaření, tichého tonutí a dětského pláče ozývaly také optimistické pokřiky: ,,Pomalu dýcháme, zadeček si hlídáme.“

Další návštěvu bazénu už nezvažuji.

O autorovi:

Prý jsem často nad věcí a moc mluvím. Život se prostě nemá brát tak vážně a je potřeba toho hodně říct. K tomu si ještě občas zazpívám a čas od času i něco napíšu.

Napsat komentář

Při prohlížení těchto internetových stránek zpracovává dennichleba.cz Vaše osobní údaje, včetně cookies, za účelem hodnocení návštěvnosti webu a tvorby souvisejících statistik. Souhlasím