Fejeton: Nohy? Ty nemám

Autor |2020-03-15T17:38:15+01:0013. března, 2020|Sloupky|

Několikrát už jsem slyšel slovní spojení „opít se pod obraz“ nebo že někdo „neměl nohy“, nikdy jsem však onu situaci neviděl na vlastní oči. Až doteď. A můžu potvrdit, že ona osoba se skutečně vrátila do dětských let, kdy se učila chodit a neuměla mluvit.

Jdeme ve skupince zapít úspěšné složení státnic kamarádky. Kvůli tréninku přijíždím s mírným zpožděním v devět hodin večer přímo do podniku. Už při otevření dveří a scházení schodů tuším, že něco není v pořádku. Děvčata ke mně nekráčí přímo, ale spíš se po vzoru hada vlní ze strany na stranu. „Ahoj, vy už jste to, koukám, rozjely,“ vítám skupinu čtyř žen. Ano, jen žen. Ostatní muži z naší přátelské skupiny mě nechali takzvaně ve štychu a na mě zbyly čtyři opilé zástupkyně jemnějšího pohlaví. Nebo alespoň do té doby jemnějšího. „Nazdár, no my už jsme ve Scale na záchodech zvládly flašku,“ křičí na mě jedna z kamarádek. Upřímně, radši ani nechci vědět jak velkou flašku a čeho.

Nemám zrovna moc chuť na alkohol, proto si jen pozvolna objednávám piva. Večer plyne, přichází další muž, takže už nejsem sám a alkohol teče proudem. Tedy ke všem, jen ne ke mně. Ona oslavenkyně, jež uspěla u státnic, usíná a ostatní se ji snaží udržet při životě. Jen pro upřesnění, proces probouzení Šípkové Růženky je již zajetým rituálem, který provádíme téměř každé sezení. Asi jako placení daní: nikomu se to nechce dělat, ale všichni jsme si už zvykli. Stejně jako pokaždé úspěšně probouzíme golema a pokračujeme ve večerní jízdě. Po třech hodinách se blíží zavíračka a začíná se projevovat jev, který jsem pracovně nazval Pinocchiovo blábolení. Střídavě se od všech slečen dozvídám, jak „vůbec nejsou opilé a jsou naprosto v pohodě“. Z nějakého důvodu jim zmíněná prohlášení nevěřím, když vidím, jak jedna rozlévá víno po stole a druhá se na dobrých patnáct minut zabarikádovala na záchodě.

Konec provozu je za rohem a všichni jdeme zaplatit na bar. Jako první jde nejvíc opilá kamarádka. Po návratu si sedá ke stolu a po pár minutách před ni přistává obrovský tác s několika panáky a karafou vína. Ve zkratce: alkoholem omámená společnost vše s radostí pije, čímž si podepisuje rozsudek smrti. Nakonec všichni platíme a se čtyřmi ovíněnými a opanákovanými kamarádkami se vydáváme pro smažený sýr. Až venku zjišťujeme, že jedna z nich má problém stát na nohách. A teď nemyslím klasické opilecké kličkování, její nohy proste nefungují. Bereme ji proto ve dvou na ramena a ve formaci opilé želvy se pomalu posouváme směrem k výdejnímu okénku vzdálenému asi pět set metrů. „Pravá a teď levá,“ učíme rázem roční dítě chodit. „Výborně ti to jde, už jsme skoro tam,“ povzbuzujeme ji po asi deseti ušlých metrech. „Dala by sis taky sýr?“ ptáme se naivně, abychom naše dítě udrželi při životě. „Mmm, hmm eee ooo,“ ozývá se z úst batolete.

Po dlouhém dobrodružství jsme u sýru. V jednu hodinu ráno si za zvuku zvracení vychutnávám smažený sýr v housce a cítím se jako Bukowski. „Už musíme jít, ať stihneme rozjezd,“ hlásím s posledními sousty na mol opilé kamarádce. „Dej mi ještě chviličku,“ odpovídá. Ne, prostě ne. Chviličku nemáme. Nedá se svítit. Zvedám ji a tentokrát už sám táhnu plápolající zombie k autobusu. Úspěšně se nám daří nastoupit, což mě překvapuje víc než že Darth Vader je otec Luka Skywalkera, a od domova už nás dělí jen kousek. „Jsi v pohodě? Nechce se ti zvracet,“ ptám se. „Ne, dobrý,“ zní z úst hlavy ležící na opěradle před námi. Jakmile se blíží naše zastávka, začínám nervóznět. „Příští už je naše, budeme vystupovat,“ urguji obličej své svěřenkyně s rozmazanou řasenkou. V tom však začíná pumpovat a využívá igelitku, kterou jsem koupil společně se sýrem. „Musíme vystupovat,“ naléhám a dostává se mi pouze zvednutého ukazováčku značícího, že mám počkat. Opět. Nemůžeme. Prostě musíme jít.

Se slovy „já jsem v pohodě“ pokračuje druhá fáze pumpování po cestě k domu. Nakonec se dostáváme dovnitř a i přes několik dalších komplikací ukládám kamarádku do postele a jdu si lehnout do vedlejší místnosti.

Ráno mě ten ještě před pár hodinami nejopilejší člověk na světě budí a oznamuje mi: „Tak a teď mi řekni, co se včera stalo.“ Vyprávím jí celý večer s mnohem více detaily, než se mi nyní podařilo napsat a pomáhám skládat vzpomínkové puzzle. Nakonec zjišťujeme, že onen vražedný tác na stole přistál kvůli osobě zrovna bádající po událostech noci. Se seznamem veškerého vypitého alkoholu šla totiž zaplatit a na barmančinu otázku: „Tohle chcete objednat?“ bezmyšlenkovitě pokývala hlavou a zamumlala souhlasné „eh-hm“.

O autorovi:

Jsem extrovert i introvert. Miluju jazyky (jakože lingvistiku, duh). Mám specifický a značně černý humor. Ujíždím na karaoke. Vlastním spoustu knížek, které nečtu. Poslouchám všechno, jen ne rozkazy. Stereotyp je zlo, Bůh je mrtev, a taky jsem založil Denní chleba. To je asi tak všechno, co se sem vleze.

Napsat komentář

Při prohlížení těchto internetových stránek zpracovává dennichleba.cz Vaše osobní údaje, včetně cookies, za účelem hodnocení návštěvnosti webu a tvorby souvisejících statistik. Souhlasím