Fejeton: Na pár hodin jsem se stala bezdomovcem

Autor |2020-10-19T19:20:05+02:0017. října, 2020|Sloupky|

„Ta opatření nejsou tak hrozná, čekala jsem je horší,“ oznamuji v pondělí své slovenské spolubydlící, když poslouchám, jak vláda postupně uzavírá restaurace, bary, a vyhlašuje povinné nošení roušek na zastávkách hromadné dopravy. Tiskovou konferenci k opatřením proti šíření koronaviru mám kvůli kolejnímu internetu o několik minut zpomalenou, ale nevadí mi to. Však mi nic neuteče.

„Bydlí někdo na kolejích?“ pípne najednou zpráva na pracovní skupině. Divná otázka, takhle na noc. „Já,“ odepisuju okamžitě, hrdá na svoje bydlení. Už třetím rokem na stejné koleji i pokoji, se stejnou spolubydlící. „Tak už asi nebydlíš…“ čtu a souběžně poslouchám, jak ministr školství oznamuje, že všichni čeští studenti musí do čtyřiadvaceti hodin opustit koleje. Zastaví se mi srdce.

V noci spím hodně málo a hodně špatně. Probouzím se před šestou, a už se mi nedaří znovu zabrat. „Jak to máš s bydlením? Kdyžtak máme na bytě gauč,“ čtu desítky zpráv od spolužáků, kteří ví, jak je pro mě důležité zůstat v Brně. Mám tam práci. Jejich starost mi kouzlí úsměv na tváři, i tak je ale jasné, že bydlet u někoho na gauči není dlouhodobé řešení. Kromě kamarádů mi také volá šéf. „Nějak to vyřešíme, třeba ti zaplatíme hotel, hlavně ať tě v Brně máme,“ uklidňuje mě, ale marně. Jsem naštvaná, šokovaná, ve stresu. „Prosím tě, až se budeš balit, připni si mikrofon a natoč to,“ dodává opatrně. To už se neudržím. „Tyvole, já se ani nemám do čeho sbalit! Však tu mám tři roky života a přijela jsem jen s malým kufrem!“ rozčiluji do telefonu. S uvědoměním, jak jsem právě otitulovala svého šéfa, se překotně omlouvám. Zasměje se nad tím, rozumí mi. Ale na to, jak se mám sbalit, nemá odpověď ani on.

Blíží se devátá a já musím do práce. Loučím se se spolubydlící, protože se večer stavím akorát pro věci. Kam půjdu, nevím. „Neboj, to se zase ještě desetkrát změní,“ tvrdí, ale já už se neodvažuji ani doufat.

Hodiny ubíhají a univerzita mlčí. Žádný oficiální e-mail, žádné oficiální vyjádření. Těsně před živým vstupem do odpoledních zpráv mi ale ve schránce přistává oficiální doplnění ministerstva školství ke kolejní situaci. „Zůstat mohou například ti, kteří jsou zároveň zaměstnanci univerzity,“ píše se ve druhém odstavci a já se radostí málem rozpláču. Vždyť přece učím tělocvik pod Fakultou sportovních studií! Pro jistotu hned po vstupu volám na příslušnou katedru. „Dobrý den, prosím vás, já mám hrozně hloupou otázku. Jsem váš zaměstnanec?“ chrlím ze sebe. „Samozřejmě. Kdyby vás chtěl někdo vystěhovat, ať nám napřed zavolá,“ dostávám odpověď, kterou jsem chtěla slyšet. Spadne mi kámen ze srdce.

Jak se pak ukázuje v následujících hodinách, ani ostatní na tom nejsou tak zle. Od ředitele kolejí dostali možnost požádat o výjimku, a on nakonec vyhoví téměř všem. Konec dobrý, všechno dobré, říká se, ale v této situaci to tak úplně nevnímám. Těch několik stresujících hodin, kterými jsme si museli projít, bych nikomu nepřála. Nebo možná přece jenom – naší vládě. Aby pro příště věděli, jaké je nemít jistou střechu nad hlavou. A u vyhlašování všech opatření hlavně přemýšleli.

O autorovi:

Na světě existují přesně dvě věci, které alespoň trochu umím- společenský tanec a psaní. Na druhou stranu je jich taky spousta, co nezvládám. Třeba být aspoň chvilku zticha. Baví mě lidi, večery, co se protáhnou až do rána, a život sám o sobě. Koneckonců, beru si od něj jen to, co chci. A pokaždé to stojí za to.

Napsat komentář

Při prohlížení těchto internetových stránek zpracovává dennichleba.cz Vaše osobní údaje, včetně cookies, za účelem hodnocení návštěvnosti webu a tvorby souvisejících statistik. Souhlasím