• Muž v hypermarketu. Foto: pxhere, mohamed hassan.

Fejeton: Muž v hypermarketu

Autor |2019-06-24T18:59:04+02:0019. června, 2019|Sloupky|

Před několika dny mě jeden člen rodiny požádal, abych mu nakoupil. Samozřejmě jsem neváhal. Byl jsem nucen zavítat do jednoho konkrétního brněnského hypermarketu, protože jsem vyzvedával také speciální léky na objednávku, které by podle průtahů a komplikací v lékárně dostával na příděl i prezident republiky. Tradiční návštěvu předražené večerky s cenami mezi „ďvě kojny“ (rozumějte dvě koruny) a „cica pade“ (čtěte tři sta padesát) jsem tudíž nechal na jindy. Před samotným vstupem do obchodu jsem léky pochopitelně ponechal na informacích a slušivý přívěšek s číslem skříňky mi zapadl hluboko do kapsy.

Zapátral jsem po seznamu a při letmém zhlédnutí mě příjemně překvapilo, že je velice krátký. Pouhých sedm položek slibovalo brzký odchod. Protože mi geneticky jako zbytku mužské populace chybí nejen jedna nožička chromozomu, ale také trpělivost (došel jsem k závěru, že to souvisí), hodlal jsem vzít nákup svižně. Zbytečně se nezastavovat a zvládnout celý nákup se ctí. Nemohl jsem být dál od pravdy.

18:25 – Vstupuji a nahlížím do seznamu. Na prvním místě stojí zelenina. Vzhledem k tomu, že se i prodejce rozhodl tento druh zboží přesunout na začátek výpravy, dostává se mi nevýslovné radosti. Dedukuji totiž, že seznam je pro maximální komfort suplujícího nákupčího tematicky seřazen podle oddělení. Rajčata nalézám vcelku brzy a beru je s nadšením. Česnek mám také, sice na mě zbyl jen čínský, ale nehodlám to dramatizovat. Co dál? Lilek? Jako odpůrce této zeleniny začínám uvažovat o vzpouře – nehledat jej. Rozhoduji se ale držet postupu a nepřemýšlet, to se ode mě tentokrát opravdu nečeká. V regálu zbývá symbolicky jeden jediný kus velký asi jako Nokia 3310, odolností ale odpovídá spíše Samsungu. Opatrně jej proto beru a vážím. Tak dál. Na řadě je ocet.

18:30 – Stále hledám ocet. Jsem mu ale na stopě a myslím, že se blížím. Kukuřice v nálevu, řepa, okurky, zelí… tady už to musí být… rozinky?

18:35 – Může mi někdo říct, kde je ocet?!

18:45 – Na druhém konci oddělení skrz proud slz jen matně vidím olej. Že by byl navrhující prodejny fajnšmekr přes písmenka a přesmyčky?

18:46 – Mám šest lahví octa. Víc než dost. Zbývají čtyři položky. Epizoda s octem mě připravila téměř o všechen elán, míjím oddělení domácích potřeb. Kolem nápojů pak vyloženě probíhám a málem srážím holčičku, která odmítá vrátit plyšovou želvu do jednoho z košů stojících uprostřed uličky.

18:47 – V jedné ruce držím ocet, ve druhé košík, který je nyní obohacen o toustový chléb. Kontroluji průběh operace, dle plánu mě čeká oddělení mražených a mléčných výrobků.

18:55 – Už dobré dvě minuty běhám kolem tří velkých mrazicích boxů a řada čekajících na „Vlašák“ se baví sledováním mé nezvyklé pohybové kreace. To je mi ale jedno, protože já teď hledám Ruskou zmrzlinu! Zmrzlina 1 – ne, zmrzlina 2 – ne, kuřecí nugety s pěti procenty dvanáctiprocentního separátu z kuřecího masa a kůží – tak to fakt ne, mražený hrášek – ne, naprosto nečekaně najednou zmrzlina 3 – také ne. Jedna z pracovnic mi dává možnost k ukončení trápení a na oko jde přerovnat a doplnit zásoby, čímž mi nabízí záminku se zeptat. Nesměle se šourám a se zbytkem klidu a brunátnou tváří mumlám: „Mladá paní, buďte tak laskavá, kde bych prosím našel RUSKOU zmrzlinu?“ Odpověď mě zaráží: „U pokladen, v mrazicím boxu se zmrzlinou.“ Oko mi cuká, ocet už je na zemi a dáma při pohledu na lidskou trosku radši pro upřesnění dodává: „Budou tam dva chlaďáky, tak ten vpravo vzadu.“ „Děkuji,“ soukám ze sebe a po cestě pro chladivou pochoutku do košíku házím následující položku, zakysanou smetanu.

18:59 – Mám Ruskou zmrzlinu a opět přibývá energie z radosti nad blížícím se koncem.

19:00 – Zmocňuje se mě hysterie. Těch posledních pět písmen mi ničí svět. S-I-R-U-P, hláskuji si v duchu, doufajíc, že jsem se přehlédl.

19:05 – Znovu procházím celý obchod pro litr koncentrovaného zla s příchutí jahody. Mise je téměř splněna. Mířím ke kase, kde si při čekání uvědomuji, že taška, do které plánuji nákup uložit, leží na informacích ve skříňce číslo čtrnáct. Muž přede mnou s velkým nákupem mě pozoruje, jak vše zdrceně vyskládávám na pás. V tom pohledu je všechno – pochopení, ztráta ideálů, ale také výsměch ostříleného profesionála v nákupech podle seznamu. „Běžte přede mě,“ vyzývá mě a pomáhá mi můj podstatně menší nákup přeskládat před ten jeho. „Děkuji moc,“ prohlašuji s podobnou vděčností jako Dobby k Harry Potterovi za vysvobození. Muž zdrceně a zároveň zamyšleně kývá hlavou a s pohledem upřeným na frontu u pokladny šeptá: „Já čekám na paní. Ještě si na něco vzpomněla.“

O autorovi:

Dnes se o lidech jako já říká, že jsou zatíženi aktivní participací na veřejném dění. Já jsem prostě zvědavý a ukecaný. Vzhledem k tomu, že studuji politologii a žurnalistiku, celkem to sedí. Každý rok v květnu se pak věnuji hokejovému koučování a mám i jednu nechutnou libůstku - občas koukám na TV Barrandov. Nesuďte mě... Díky, že jste tady. :)

Napsat komentář

Při prohlížení těchto internetových stránek zpracovává dennichleba.cz Vaše osobní údaje, včetně cookies, za účelem hodnocení návštěvnosti webu a tvorby souvisejících statistik. Souhlasím