Fejeton: Mnoho povyku pro nic

Autor |2020-11-24T17:27:04+01:0023. listopadu, 2020|Sloupky|

Že chci vyjet na Erasmus, jsem věděla už na střední škole. Nezáleželo, kam přesně, ani co tam budu studovat; těšila jsem se hlavně na život v jiné zemi, poznávání cizí kultury a spoustu mezinárodních kamarádů. Že se mi nebude chtít kvůli Erasmu prodlužovat bakalářské studium, jsem zjistila až na vysoké. Ani to mě ale od plánu vyjet neodradilo.

Odjakživa jsem plánovacím typem a zastávám názor, že se správnou přípravou jde zvládnout všechno. Vytvořila jsem si proto i plán odjezdu do zahraničí: pojedu v pátém semestru a všechny předměty si splním už ve třetím. Ačkoli to na papíře vypadá lépe než ve skutečnosti, jsem ochotná to zvládnout. Na začátku druháku mě proto čeká peklo. Dohromady pět povinných předmětů, z toho dva po deseti kreditech. Každý týden minimálně dva průběžné testy, počet odevzdaných seminárních prací už můj mozek pro jistotu vytěsnil. Semestrem nakonec projdu: přes padesát splněných kreditů, hektolitry slz a jedno velké odhodlání odjet konečně za odměnu pryč.

Další na řadě – přihláška. Vyplňuji ji průběžně od doby, co se otevřela. Poctivě a na šprta, abych nic nezapomněla. Pečlivě vybraná zahraniční univerzita, přeložený životopis, motivační dopis ve dvou cizích jazycích. Co víc by ještě mohlo být potřeba? To, že jsem nedoložila jazykové minimum, zjišťuji jen náhodou. Na škole jsem angličtinu nikdy neabsolvovala, nechávala jsem si uznat francouzštinu ze střední a nenapadlo mě, že to nebude stačit. Achjo. Jazykový test tak nakonec vyplňuji na dovolené na Kanárských ostrovech, posledních pár minut předtím, než se možnost odeslání přihlášky uzavře; naštěstí to stihám a potřebnou úroveň mám.

Co ale stačí Masarykově univerzitě v Brně, nezdá se dostatečné Sciences Po v Paříži. Hned po návratu z dovolené se proto přihlašuji k mezinárodně uznávané zkoušce z angličtiny; ta univerzitní Francouze nezajímá, chtějí oficiální diplom. Bez větších příprav a stresů naštěstí zkoušku zvládám: roky, kdy jsem doučovala spolužáky, se mi konečně vyplácí. Teď už mám vyřízené opravdu všechno. S radostí si čtu zprávu, že se mnou univerzita počítá. Později se mi ozvou, abych si vybrala předměty, a začínám se skutečně, finálně těšit. Pro jistotu si dokonce objednávám větší kufr a pořizuji vlastní žehličku. Takhle vypadá dospělost?

S jarními měsíci roku 2020 a postupující pandemií se ale pomalu začínají hroutit všechny mé plány. Univerzity přecházejí na distanční výuku, některé ruší výjezdy na příští semestry. „Omlouváme se, ale veškerá výuka bude na podzim fungovat online. Dejte vědět, jestli přijedete,“ přistane mi nakonec ve schránce obávaný, ale očekávaný e-mail.

Že chci vyjet na Erasmus, jsem věděla už na střední škole: těšila jsem se hlavně na život v jiné zemi, poznávání cizí kultury a spoustu mezinárodních kamarádů. Rozhodně ne na izolaci na bytě a zákaz vycházení. S těžkým srdcem proto posílám odpověď: „Nepřijedu.“ Ještě několik dní pak smutně sedím a pozoruji malou žehličku uprostřed velikého kufru. Už jsem se skoro začínala balit. Nojo. Tak třeba na magistru.

O autorovi:

Na světě existují přesně dvě věci, které alespoň trochu umím- společenský tanec a psaní. Na druhou stranu je jich taky spousta, co nezvládám. Třeba být aspoň chvilku zticha. Baví mě lidi, večery, co se protáhnou až do rána, a život sám o sobě. Koneckonců, beru si od něj jen to, co chci. A pokaždé to stojí za to.

Napsat komentář

Při prohlížení těchto internetových stránek zpracovává dennichleba.cz Vaše osobní údaje, včetně cookies, za účelem hodnocení návštěvnosti webu a tvorby souvisejících statistik. Souhlasím