Fejeton: Lépe dvakrát vyhořet, než se jednou stěhovat

Autor |2020-04-16T13:39:23+02:0014. dubna, 2020|Sloupky|

Karanténa každého z nás nějakým způsobem mění. Z jednoho se s přibývajícími týdny stává alkoholik, druhý se plánuje rozvést hned, jak to půjde, a jiný se třeba musí nastěhovat zpátky k rodičům. Poslední zmiňované (alkoholismus teď nechme stranou) se nakonec, po týdnech mámina přemlouvání, dotklo i mě. Po nejrůznějších příkazech a úpěnlivých prosbách se jako nejméně konfliktní řešení současné situace jevil návrat domů. Jak se ale ukázalo záhy, i ten v sobě nese určitá úskalí.

Především bylo potřeba vystěhovat zbytek věcí z koleje. Poprosila jsem proto o pomoc tátu. Odvoz všech těžkých kufrů se přece jen dělá lépe s chlapskou silou. Nebo jsem si to alespoň myslela. „Tak pojedeme hned ráno, jo? Mám pak ještě práci,“ oznámil mi večer předem. To se zdá být dobrá domluva. Alespoň v Brně nestrávím celý den.

„Tati, už bude deset!“ podotýkám, když ho, nachystaná se dvěma prázdnými kufry a taškou, potkávám na chodbě v pyžamu. „No jo, už pojedeme,“ odpovídá. Z domu nakonec vyjíždíme přibližně v jedenáct. Tak teda dobré ráno. Cestu zvládáme bez obtíží, další problém přichází až v kolejním pokoji. „Co mám sbalit? Tohle, nebo tohle? A tvrdilas‘, že tu máš jen pár věcí, kde se to tu všechno vzalo?“ hází mi táta věci chaoticky do kufrů. „Prosím tě, tady si sedni a počkej, než to zabalím,“ odkazuji ho ke své posteli. Druhou otázku statečně ignoruji. Sama totiž nevím.

Nakonec poslechne a dramaticky skládá hlavu do dlaní. „Jsem si teda myslel, že novináři dávají přesné informace, tohle rozhodně není jen pár věcí,“ mumlá si pro sebe, zatímco já se pokouším nacpat všechno do tašek. Zatím marně. Máma měla pravdu, když říkala, ať si vezmu ještě jeden kufr, napadá mě. Nahlas bych to ale nikdy nepřiznala. „Měli jsme vzít ještě jeden kufr,“ nezapomíná podotknout taky druhý rodič. Tak teda pěkně děkuji. Za tři čtvrtě hodiny je sbaleno. Téměř. „Co je támhleto?“ ukazuje táta směrem k botníku, kde se vyjímají moje růžové papuče ve tvaru dinosaura. „Na ty jsem zapomněla!“ vykřikuji a vrhám se k nim. „To ale domů nevezeme, že ne?“ kroutí rodič nevěřícně hlavou. No to teda vezeme! Stojí mě to pět minut přemlouvání a odevzdání flašky prosecca, kterou mezitím našel v lednici, než jim uhádám místo v autě. Uf. Tak ještě vyluxovat a jedeme.

Vždy jsem si myslela, že největším pedantem na úklid je naše kolejní uklízečka. Tak moc jsem se pletla. „A co pod ledničkou?“ ptá se podezřívavě můj úklidový parťák. „Tati, tam nikdo nevysával tak od roku 1980. To nebudeme dělat,“ přemlouvám ho. Marně. Už ji odsunuje stranou a mně nezbývá než poslechnout. Když o pár minut později na vrátnici odevzdávám klíče, zajímá paní vrátnou, zda máme uklizeno. „Nejvíc za posledních čtyřicet let,“ opáčím. Skepticky si mě prohlédne. Kdyby tak věděla. Sbíráme zavazadla a vracíme se do auta. Jedné tašce se utrhne ucho, z kufrů se sype oblečení, v každé ruce mám tak deset igelitek. Na balení jsem mistr. Když po celém dni konečně přijíždíme domů, doufám, že už mám nejhorší za sebou. Jakmile ale všechno vyložíme z auta, polovina mého pokoje mizí pod nánosy věcí z Brna. V tu chvíli si uvědomuji, jak zle je. Nemám nejmenší tušení, kam všechno dám. Místo snahy o úklid si k hromadě sedám a s mírným šokem ji pozoruji. Po pár minutách je verdikt následující – doma mám aktuálně dva fény na vlasy, šest hrnců a čtyři pánve. K tomu spoustu dalších zbytečností a málo prostoru na ně.

I přesto se snažím nevěšet hlavu. Babička vždycky říkala, že správná žena musí umět vybavit domácnost. Doufám, že je teď na mě hrdá. Soudě podle výpočtů, domácnosti zvládnu vybavit alespoň tři. Tak kdyby někdo chtěl hrnec…

O autorovi:

Na světě existují přesně dvě věci, které alespoň trochu umím- společenský tanec a psaní. Na druhou stranu je jich taky spousta, co nezvládám. Třeba být aspoň chvilku zticha. Baví mě lidi, večery, co se protáhnou až do rána, a život sám o sobě. Koneckonců, beru si od něj jen to, co chci. A pokaždé to stojí za to.

2 komentáře

  1. Sandra B. 14. 4. 2020 v 23:27 - Odpovědět

    Vlasti, děkuji za článek! Napsaný zcela přesně. Každý student, minimálně do bakaláře, se s tím může ztotožnit!
    Mnoho zdraví!
    S

    • Vlasta Macháčová 15. 4. 2020 v 13:48 - Odpovědět

      Jsem ráda, že jsme v tom všichni společně. Hodně zdraví i tobě!

Napsat komentář

Při prohlížení těchto internetových stránek zpracovává dennichleba.cz Vaše osobní údaje, včetně cookies, za účelem hodnocení návštěvnosti webu a tvorby souvisejících statistik. Souhlasím