Fejeton: Krušné chvíle prodavačky

Autor |2019-12-08T11:32:09+01:005. prosince, 2019|Sloupky|

Už jsem pár měsíců na brigádě v jednom obchodě s doplňkovým zbožím. Ceny nejsou ani nízké, ani přehnaně vysoké, tudíž se místní klientela nedá popsat. Chodí tam prostě všichni. Dnes jsem ale zažila velmi zvláštní situaci.

Když stojím u pokladny, moje mysl je nastavená na režim – dobrý den, pět set korun prosím, děkuji, nashledanou. Zbytek moc nevnímám. A dnes se mi to vymstilo. Přišla za mnou jedna starší paní, která si kupovala jen jednu věc a vůbec nemluvila. Čtyřikrát jsem ji nahlas pozdravila, s ní to ani nehlo a ještě se koukala, co po ní chci. To byl ovšem teprve začátek. Po tom, co jsem jí namarkovala zboží a chtěla po ní peníze, něco potichu zašeptala a ukázala na adventní svícen pro dekorací prodejny, který byl kousek od ní. Ptala se jí, jestli si jej chce koupit a ona něco zašeptala a přikyvovala. Začala jsem tedy pobíhat po celé prodejně, shánět věci, které patří k dekorací a nabízela jí tisíce různých variant. (Doslova. Nikdy jsem nevěřila, že máme tolik barevnách odstínů červených svíček a ohavných vánočních skřítků.) Po přinesení všech položek z dekorace, paní začala kroutit hlavou směrem k dřevěnému tácu, na němž stála veškerá dekorace. Říkala jsem si, že se jí asi nelíbil směr letokruhů nebo barva kůry, což se samozřejmě může stát, protože směr letokruhů a barva kůry dost ovlivňují atmosféru u štědrovečerní večeře. Ukázala jsem jí tedy dalších třicet kusů, stále kroutil hlavou. Odběhla jsem tedy do skladu, plavala v hromadě krabic a sháněla ten nejlepší kus dřeva.

Když jsem jej konečně našla a všechnu dekoraci jsem měla u pokladny, fronta lidí čekajících na zaplacení už sahala do protějšího obchodu. Lidé ve frontě pomalu usínali, někteří si do vystavených hrníčků zalévali vystavené čaje a tábořili, jiní už to vzdali a spali u regálů. Začala jsem tedy všechno zboží markovala a snažila se nic nevynechat, protože toho bylo opravdu hodně. Když jsem měla vše namarkované, poprosila jsem o peníze k zaplacení. Paní se na mě ošklivě podívala já si všimla, že vytahuje telefon. Částku jsem znovu nahlas zopakovala, čímž jsem vzbudila místní spáče, kteří ještě stále čekali ve frontě. Paní se na mě zašklebila a něco zamumlala. Trochu jsem proto zpozornila a řekla částku co nejhlasitěji to šlo. Paní už zřejmě došla trpělivost, protože jsem jí následující větu konečně rozuměla. Tedy, ne rozuměla, ale slyšela. Mluvila neměcky. Celou dobu bylo to mumlání němčina. Začala jsem se tedy hlasitě smát a částku řekla znovu, tentokrát německy. Paní se také začala hlasitě smát a tak jsme se smály obě. Po pár vteřinách jsem ukázala na displej s částkou a ona mi začala něco německy povídat. Trochu jsem zpozornila a se svou velmi špatnou němčinou rozuměla, že si paní jen chtěla všechny položky z dekorace vyfotit, ať si to může koupit levněji někde jinde. Zasmála se, poděkovala a odešla.

V tu chvíli jsem se zmohla jen na další hlasitý smích, protože při pohledu na tu hromadu věcí, které jsem vytahala všude možně, které jsem skládala několik dlouhých minut, se mi chtělo brečet. Zboží jsem tedy stornovala, na prázdno otevřela a zavřela pokladnu a chtěla jít věci vrátit. Aby toho ale nebylo málo, když jsem chtěla jít vrátit první položky zpět do regálů, zjistila jsem, že se šňůrka od mojí zástěry zasekla do kasy a já se nemohla ani hnout. V duchu jsem té paní velice srdečně děkovala za příjemný den.

O autorovi:

Prý jsem často nad věcí a moc mluvím. Život se prostě nemá brát tak vážně a je potřeba toho hodně říct. K tomu si ještě občas zazpívám a čas od času i něco napíšu.

Napsat komentář

Při prohlížení těchto internetových stránek zpracovává dennichleba.cz Vaše osobní údaje, včetně cookies, za účelem hodnocení návštěvnosti webu a tvorby souvisejících statistik. Souhlasím