Fejeton: Koronákup se snadno změní v noční můru

Autor |2020-11-17T17:43:28+01:0016. listopadu, 2020|Sloupky|

V dnešní situaci je cesta na nákup jedna z mála příležitostí podívat se mimo domov. A může se stát nečekaně dramatickou.

Dobrodružství začíná už na parkovišti. Zavření obchodů v neděli má sice zabránit shromažďování více lidí, ale v sobotu jsou i v menších městech parkoviště obchoďáků plná. I přes nečekaně úspěšné zaparkování poblíž vchodu nemám zdaleka vyhráno. Už při vstupu se mi nedaří vyhýbat podezíravým pohledům pokračujícím až do doby, než si řádně upravím roušku a vydezinfikuji ruce. Jakmile tak učiním, znovu se stávám osobou nehodnou jakéhokoli zájmu.

Při procházení uličkou do mě ze strany strčí muž ve středním věku se sportovním šátkem přes ústa. Hned za ním je několik jeho kopií se stejnými, nevkusně vzorovanými rouškami. Stihnou si od hlavy až k patě prohlédnout můj karanténní outfit – tepláky a starou bundu -, ale hned zase pokračují v robotickém nakupování všeho, co jim přijde do cesty. Po několika metrech si všímám, že se kousek za mnou drží starší paní s respirátorem, rukavicemi a antibakteriálním gelem připnutým na zipu. Při každém pozastavení a vybírání z nepřeberného množství jogurtů, zastavuje i ocásek za mnou a nervózně do mě strká nákupním vozíkem. Až po chvíli chápu, že paní vyděšená kapénami odmítá projít úzkou uličkou kolem mě. A tak rychle a neohrabaně – neobejde se to bez několika srážek s mrazákem – odbočuji k vedlejšímu regálu a uvolňuji jí cestu. „Omlouvám se,“ snažím se být milá, ale vysloužím si jen větší odstup.

Konečně přicházím k pokladnám. Hned na první pohled mě zaujme časté přidávání a ubírání fungujících pokladen. Jedna pokladna, s pěti nakupujícími ve frontě, svítí červeně a pokladna číslo dvě sice svítí zeleně, ale je prázdná. Nejen bez zákazníků, ale i bez prodavačky. Proplétám se proto s obřím košíkem mezi lidmi až konečně narážím na fungující pokladnu. Čekajíc ve frontě ještě přihazuji několik předražených sladkostí a konečně se dostávám na řadu. Píp, píp, píp. Neohrabaně se snažím co nejrychleji odklidit věci z pásu, abych nezdržovala pospíchající rodinu za mnou. Svázaná děsivým pohledem jejich hladovějícího dítěte ale upouštím zboží z rukou. Nakoupené ovoce po mém výkonu vypadá jako kdyby s ním africké děti hráli fotbal a žvýkačky jsou nenávratně ztracené někde na druhé straně pokladny. I přes velké potíže se dostávám k placení. Matka za mnou ve frontě obrací oči v sloup a dramaticky ťuká na hodinky. Teď se musím soustředit. Původní záměr platit hotově je ten tam, když mi prodavačka nenápadným pohybem ruky přisouvá platící terminál. Nervózně těkám pohledem z prodavačky na plačící dítě až nakonec vyhrknu: „Kartou prosím!“ Teď ještě správně zadat PIN. Osmkrát si ho opakuji v hlavě a neskrývaně vydechuji, když se na terminálu objeví zelená.

Cestou do auta ještě párkrát narážím vozíkem do věcí kolem, ale brzy už pospíchám do bezpečí domova. Začíná mi být opravdu líto prodavaček a prodavačů. Povinně volný den v týdnu si v této těžké době asi zaslouží. Ona myšlenka mě doprovází až do chvíle, kdy v sobotu večer použiji poslední útržek toaletního papíru.

O autorovi:

Hudbu mám nejradši starou, přírodu chtěla bych zdravou. Dárky radši dávám, než dostávám - hlavně úsměvy pořád rozdávám. O všem moc přemýšlím, ale jednám spontánně. Prý jsem podobná Hanně Montaně. Koníčků mám strašně moc a umím hrozně málo. (Že píšu o sobě v rýmech se vám jenom zdálo.)

Napsat komentář

Při prohlížení těchto internetových stránek zpracovává dennichleba.cz Vaše osobní údaje, včetně cookies, za účelem hodnocení návštěvnosti webu a tvorby souvisejících statistik. Souhlasím