Fejeton: Jsem řidičkou

Autor |2020-03-21T18:40:50+01:0019. března, 2020|Sloupky|

Čtenáři Denního chleba si určitě pamatují, jak se vyvíjelo získávání mého řidičského průkazu. Nuže, řidičák jsem si vyzvedla v listopadu a už čtyři měsíce nebezpečně brázdím silnicemi. Tedy samozřejmě bezpečně.

Když jsem si hrdinně vyzvedla řidičský průkaz, dala jsem vědět všem svým kamarádům, rodinným příslušníkům i prodavačkám v supermarketu. Nemohla jsem se dočkat dalšího rána, na které jsem si domluvila první jízdu v našem starším autě. Samozřejmě zatím po boku rodinného příslušníka a zkušeného řidiče. Když jsem se vyspala, nasedla jsem do auta a došlo mi, že spolujezdec u nohou nemá záchranné pedály. Je to na mně. V tu chvíli jsem zapomněla i jak se jmenuji, rozbrečela se a odmítla vyjet. Hysterická scéna trvala asi deset minut, spolujezdec si mezitím na místní čerpací stanici koupil zmrzlinu a čekal opřený o auto. Druhý pokus už byl lepší. Sedla jsem do auta, ve stresu zapomněla, na jakou stranu mám otočit klíčem, utřela slzu, nohama nahmatala pedály a…

Nic. Místo spojky jsem totiž zmáčkla brzdu, takže auto poskočilo a zdechlo. Znovu jsem si tedy zopakovala pozice pedálů, znovu nastartovala a znovu nic. Tentokrát jsem spojku pustila příliš rychle a auto opět zdechlo. Třetí pokus vyhnal otáčkoměr za hranici pětky. To už jsem nebrečela jen já, ale i spolujezdec a auto. Následný zápach z přepálené spojky mě na pár minut omámil. Nechala jsem se proto odnést na zadní sedadla a volantu se chopil spolujezdec. Do teď si pamatuji ten divný sen plný aut, volantů a zpětných zrcátek.

Další pokusy o rozjetí byly vesměs stejné. Auto se buď rozpálilo hned ze začátku, nebo se vůbec nerozjelo. Říkala jsem si, že je naše vozidlo starší a pět tisíc otáček mu jednou za čas neublíží. Stále jsem ale nemohla pochopit, jak jsem složila závěrečné zkoušky v autoškole, a jestli jsem je vůbec dělala já. Po několika týdnech trápení při rozjezdech jsme s mým spolujezdcem naznali, že jsem dostatečně zralá na účast v provozu. Dál situaci nechci rozebírat. Pamatuji si jen na spoustu červené na semaforech, sprostá slova z úst ostatních řidičů a řev přepálené spojky. Po jízdě jsem musela spolujezdce svěřit do péče psychologa, neboť skončil s nohou zaťatou na pomyslné brzdě a byl schopný pouze vydávat zvuky typu „brm brm“. Byla to divoká jízda.

Po čtyřech měsících však můžu s klidem říct, že jsem schopná dojet z bodu A do bodu B. Nechápu ale, proč se za mnou tvoří několikakilometrové kolony, když jedu celou dobu plynule. Plynule, zhruba třicet kilometrů za hodinu, abych to nepřepálila. Stále totiž nechápu, proč jsou na řadící páce další, vyšší čísla, když stačí používat dvojku. Taky nerozumím červeným křečovitým výrazům v obličeji řidičů, kteří mě předjíždí. A těm sprostým znakům, které na mě ukazují. S radostí jim tedy mávám nazpět a konečně se cítím jako jedna z nich. Jsem řidička!

O autorovi:

Prý jsem často nad věcí a moc mluvím. Život se prostě nemá brát tak vážně a je potřeba toho hodně říct. K tomu si ještě občas zazpívám a čas od času i něco napíšu.

Napsat komentář

Při prohlížení těchto internetových stránek zpracovává dennichleba.cz Vaše osobní údaje, včetně cookies, za účelem hodnocení návštěvnosti webu a tvorby souvisejících statistik. Souhlasím