Fejeton: Jak jsme lyžovali

Autor |2020-02-14T18:42:25+01:0012. února, 2020|Sloupky|

Letos jsme v šestičlenné skupině přátel vyjeli do Slovenska na hory. Nebo jinak, tři z nás – muži – vyjeli se záměrem vyrazit na hory, tři z nás – ženy – pak vyjely spíš do chaty. Na sjezdovku se nás však nakonec dostalo pět z šesti a to beru jako úspěch. Co se ovšem na oné sjezdovce dělo, je už věcí druhou.

Půl osmé ráno. Budík. S nedostatkem energie po včerejší první noci na chatě vstáváme a chystáme se k odjezdu. „V kolik chceme odjíždět?“ ptám se kamaráda. „Viděl bych to tak na čtyřicet, možná tři čtvrtě,“ odpovídá. Hledíme na sebe a oba dva pokyvujeme, aniž bychom řekli slovo. „Holky, odjezd o půl,“ voláme oba jednohlasně o patro níž. Následuje snídaně, vyčištění zubů a nachystání věcí. Pár minut před půl devátou sedím polooblečený v klidu na posteli, očekávaje, že mám ještě alespoň deset minut k dobru. Při oblékání mi však zvoní telefon. Odemykám jej a tam fotka. Tři minuty po půl deváté jsou holky nachystané před domem. Kdo by čekal, že se někdo, kdo na svah ani nechce, bude tak těšit? Hážu na sebe oblečení a jedeme.

S příjezdem ke sjezdovce kupujeme celodenní skipass. Celodenní z jednoduchého důvodu, abychom mohli celý den lyžovat. „Jak to uděláme s obědem?“ hážu otázku do pléna. „Mohli bychom si dát sraz třeba kolem dvanácté a najíst se společně,“ navrhuje jeden z účastníků našeho zájezdu. Už si nevzpomínám kdo, ale předpokládám, že to byla jedna z dívek. Dohodnuto, jdeme na to. Nebe bylo bez mráčku, svítilo slunce a člověk ve frontách strávil poměrně dost času. Když hodinky hlásily poledne, pomalu jsme přijeli k hospůdce pod svahem a začali se scházet. My, tři reprezentanti mužského pohlaví, jsme jezdili spolu a dvě reprezentantky opačného pohlaví rovněž držely partu. „Tyjo, dneska je fakt nádherně,“ hlásíme jeden přes druhého. „Kolik jste toho najezdily, holky?“ zjišťuji. „Hele, my už to ani nepočítáme,“ odpovídá suverénně jedna z dívek. Naše tříčlenná podskupinka se na sebe dívá s přivřenýma očima a přemýšlí. „No, my to totiž kvůli těm frontám sjeli jen čtyřikrát,“ říkám s podezřívavým tónem. Holky se dívají střídavě na sebe a na nás. „Tak to nám neprošlo no,“ smějí se obě. Nakonec po krátkém výslechu zjišťujeme, že po jednom sjezdu dolů zůstala děvčata v hospůdce a užívala si horské atmosféry vsedě.

Dojídáme, oblékáme se a pokračujeme zpět na svah. Odpolední část je delší a my jsme, po úvodním zvykání si na kopec, o něco rychlejší. Jakmile se blíží poslední jízda, vyvstává otázka: kolikrát to děvčata zvládla tentokrát? „Pojďme se vsadit. Zvládly to dvakrát nebo jen jednou,“ nadhazuji ostatním klukům při cestě na vrchol kopce. Orientujeme se přitom podle krátké návštěvy bufetu v horní části sjezdovky, kde jsme je potkali. „Hele, to musely sjet dvakrát,“ tipuje jeden. „Taky myslím, že to daly dvakrát,“ souhlasí druhý. Já zůstávám u jednoho sjezdu. Zaprvé, protože tomu opravdu věřím a zadruhé protože chci sázku. Při sundávání lyží a nasedání do auta se ptáme, kdo tedy vyhrál. Byl jsem to já. „No, dvakrát. Dohromady. Odpoledne jednou,“ říká potichu a s ostychem jedna z kamarádek.

Následující den si už ani nekupují skipass. Dva z nás jim půjčují svoje, aby se dostaly na lanovku a jakmile se vrací z prvního sjezdu, dávají nám skipassy zpět. Spokojené se pak odebírají do hospůdky pod svahem, kde tráví zbytek dne. S vyprchávajícím časem určeným k lyžovaní sjíždíme dolů a naše pomyslné počítadlo hlásí asi čtrnáct sjezdů. Holky jsou na tom shodou náhod stejně. Jen místo sjezdů počítají koktejly.

O autorovi:

Jsem extrovert i introvert. Miluju jazyky (jakože lingvistiku, duh). Mám specifický a značně černý humor. Ujíždím na karaoke. Vlastním spoustu knížek, které nečtu. Poslouchám všechno, jen ne rozkazy. Stereotyp je zlo, Bůh je mrtev, a taky jsem založil Denní chleba. To je asi tak všechno, co se sem vleze.

Napsat komentář

Při prohlížení těchto internetových stránek zpracovává dennichleba.cz Vaše osobní údaje, včetně cookies, za účelem hodnocení návštěvnosti webu a tvorby souvisejících statistik. Souhlasím