Fejeton: Jak jsem poprvé darovala krev

Autor |2020-11-08T21:28:28+01:004. listopadu, 2020|Sloupky|

S myšlenkou darování krve jsem si pohrávala, co pamatuji. Až budu dospělá, až bude s kým, až bude po koroně. Mé vnitřní já s panickou hrůzou z doktorů vždycky dokázalo najít vhodnou výmluvu. Do té doby, než jsem se podruhé v jednom týdnu pracovně objevila přímo na transfuzním oddělení. „Tak vás tu rádi vidíme, slečno reportérko, už jste nám přišla darovat tu krev?“ směje se z dálky sestřička, která mě dobře zná. Naposledy jsme se totiž potkaly sotva před třemi dny. Odmítavě zavrtím hlavou. „Tentokrát zase jen natáčet, ale jindy určitě,“ slibuji.

O chvíli později ke mně přistupuje kolega. „Hele, co takhle, kdybychom tu krev darovali dneska?“ navrhne. Dobře ví, jaký chronický odkladač jsem. „No já nevím,“ krčím rameny. Ale protože jsem pro každou špatnost a kolega má zvláštní dar přemluvit mě téměř k čemukoli, za chvíli se už kráčím zeptat na informace. Je vůbec možné darovat takhle na poslední chvíli? Pochybuji. „Když jste z těch médií, neměl by to být žádný problém,“ opáčí paní za přepážkou a já si hluboce povzdechnu. Její věta mi právě podepsala ortel. Dotočíme, postříháme, odešleme reportáž a vracíme se na oddělení, že jim těch pár stovek mililitrů krve přece jenom necháme. „Trochu se bojím,“ poznamenám, ale kolega jen mávne rukou. Prý to zvládneme, spolu. No tak dobře.

Jako první vyplňujeme papíry. Berete drogy? Ne. Jste zdraví? Asi. Nebrali jste v poslední době nějaké léky? Sakra. Antibiotika. Trvá asi pět minut, než se sestřičkou vykoumáme, kdy přesně jsem je dobrala a zda je moje krev použitelná. Vypadá to dobře. Nastávají klasické problémy s příjmením. „Promiňte, mám na kartičce Macháčková, ale já jsem jen Macháčová, bez ‚k‘,“ upozorňuji minimálně třikrát, než se paní podaří vytisknout nový průkaz. Už ani nemám sílu se nad tím pozastavovat. Děje se to pořád.

Po úřednických peripetiích přicházejí na řadu kontrolní odběr a vyšetřovna. Kolega jde první. „Nemůžu darovat, nejsem vhodný dárce,“ vrací se po pár minutách a ve mně by se krve nedořezal. „Já tam nechci jít sama,“ kroutím hlavou, ačkoli je ůj vzorek vyhodnocen jako vhodný. „To zvládneš. Tak já s tebou půjdu dovnitř,“ přesvědčuje mě. Za chvíli se k němu připojí i nemocniční mluvčí. „Vy, slečno, s takovou vyřídilkou, byste se bála odběru?“ ptá se. Bála, no. Bohužel jsou neoblomní, a tak o pár minut později sedím v odběrovém křesle a sestřička mi v kostýmu netopýra – je totiž Halloween – píchá jehlu do paže. Jak jsem se sem jenom dostala?

„Doufám, že jste hodně pila a nejedla žádná nezdravá jídla,“ konstatuje ještě. „V den odběru i v ten předchozí by to chtělo alespoň tři litry,“ oznamuje mi, zatímco já se v duchu dopočítám sotva ke dvěma litrům za oba dny dohromady. A co teprve to pečené kuře k obědu. Achjo. Jak se nakonec ukazuje, žádná tragédie to není. Dostávám stravenku, kafe, tatranku i dárcovský odznáček. Vlastně jsem docela spokojená. „Tak za čtyři měsíce přijďte zas,“ loučí se se mnou – jako s posledním dárcem dneška – celé oddělení. „No to ještě uvidím,“ směju se, ale v duchu už mám jasno. Přijdu.

O autorovi:

Na světě existují přesně dvě věci, které alespoň trochu umím- společenský tanec a psaní. Na druhou stranu je jich taky spousta, co nezvládám. Třeba být aspoň chvilku zticha. Baví mě lidi, večery, co se protáhnou až do rána, a život sám o sobě. Koneckonců, beru si od něj jen to, co chci. A pokaždé to stojí za to.

Napsat komentář

Při prohlížení těchto internetových stránek zpracovává dennichleba.cz Vaše osobní údaje, včetně cookies, za účelem hodnocení návštěvnosti webu a tvorby souvisejících statistik. Souhlasím