Fejeton: I květiny mají duši

Autor |2020-06-10T15:03:24+02:0026. března, 2020|Sloupky|

Už také přemýšlíte, jak se doma zabavit, abyste se v karanténě nezbláznili? Tak se pohodlně usaďte, uvařte si kafe a přečtěte si, jak jsem se stala bláznem já. První den zavřená v malém bytě je neskutečná výhra. Omezit kontakt s lidmi, to jsem si vždycky přála. Po týdnu už se situace mění, poskakuji po bytě a broukám si písničky z filmu Na vlásku. Po dvou týdnech se psychika začíná opravdu měnit. Každý den pláču u dalších dílů reality show Hotel paradise, jídlo jsem omezila na nejnutnější a nejrychlejší, co najdu, a plyšový jednorožec mi začíná být sympatičtější, než má vlastní rodina.

 

8:00 – Vzbudím se, podívám se na čas, nahlas se zasměji a spím dál. Toho panáka jsem si včera asi neměla dávat.

10:00 – Další budík tentokrát vyšel. Hodinu se válím v posteli a vstávám pravou nohou napřed. Jsem nabitá pozitivní energií a odhodlaná splnit všechny povinnosti do školy, pořádně si zacvičit a snažit se pohnout se svým seberozvojem. Na zemi vidím pohozenou jedinou květinu, která v mém pokoji přežívá – africkou fialku. Taky si měřím teplotu. Jen tak, pro jistotu.

11:00 – Že bych konečně vstala?

11:40 – Sedím v kuchyni na zemi a jím jablko. Nemám sílu si uvařit kávu a mazání chleba se mi zdá jako zbytečná práce. Píšu svému klukovi, že mi chybí.

12:05 – Lehám si zpátky do postele a zapínám další díly Hotelu paradise. Jsou opět plné neočekávaných zvratů, inteligentních účastníků a napětí. Kdo opustí vilu tentokrát? Romeo, Nikki, nebo Leo?

13:20 – Vypínám reality show a jsem odhodlaná na sobě pořádně zamakat. Beru do ruky ukulele a snažím se vyplodit ze sebe alespoň jeden akord. Nedaří se, ukulele letí do kouta a začínám zpívat. Píšu svýmu klukovi, že mi chybí.

13:40 – Pořád zpívám, přidala jsem i pár pohybů a rázem se ze mě stává superstar v hudebním klipu. Po chvíli píseň končí a já se přesouvám k zrcadlu dát rozhovor všem svým fanouškům.

13:50 – Uvědomuji si, že stojím u zrcadla a nahlas mluvím do deodorantu o tom, kdy plánuju vydat svůj další klip. Je asi na čase udělat něco do školy. Píšu svýmu klukovi, že mi chybí.

15:00 – Z materiálů, které mám k dispozici, jsem vybrala jednu prezentaci a okopírovala ji do svého elektronického sešitu. Nerozumím v ní ani slovu, tak k čemu ta snaha? Pouštím další díly Hotelu Paradise a doufám, že Romeo v soutěži zůstane a vilu opustí podlý účastník Leo. Ach Leo, kdybys jen tušil, že o osm let později budeš sedět v kriminále…

17:55 – Za pár minut mi začíná online lekce jógy. Je mou nejoblíbenější částí dne, protože se při ní vždycky uklidním a zaměřím jen na své tělo. Při prvním nádechu si všimám uhnilých lístků africké fialky. Píchne mě u srdce, chudinka malá. Něžně ji nesu pod vodu a smáčím její lístky.

„Tohle mi nemůžeš dělat šmudlinko, musíme tu spolu vydržet, ano? Já vím, taky jsi celá pryč z toho, co se děje v Hotelu paradise. Ale všechno zlé bude k něčemu dobré, jako třeba tenkrát…‘‘

19:20 – Začínám brečet. Hodinu domlouvám své africké fialce a ona mi není schopná odpovědět ani na jedinou otázku! Píšu svýmu klukovi, že mi chybí.

19:33 – Druhý pokus začít s jógou. Po pár minutách zklidněného dýchání si jdu raději změřit teplotu. S klidným srdcem pokračuji. V pozici bojovníka však najednou zakašlu. Ve zmatku rychle beru teploměr a znovu se měřím. Když zjišťuji, že je teplota normální, panikařím ještě víc.

„To jsou ty jiný příznaky, víš? U mě se to nepozná hned ze začátku a pak skončím rovnou u Svatý Anny,“ stěžuji si své africké fialce. Radí mi, abych si na to dala panáka.

23:15 – Sedím v pokoji na zemi s vypitou lahví ginu. Africká fialka taky dostává frťana, cvrkla jsem jí ho přímo mezi lístky. Na zdraví! Je fajn popovídat si s někým inteligentním. Volám svému klukovi, že mi chybí. Říká mi, že květiny nemluví. Snažím se ho přesvědčit o opaku, ale na to mi odpovídá, že se o tom prý hádáme už několikátý den. Nechápu o čem mluví a jdu spát. Zítra budu konečně produktivní!

8:00 – Vzbudím se, podívám se na čas, nahlas se zasměji a spím dál. Toho panáka jsem si včera asi neměla dávat.

O autorovi:

Prý jsem často nad věcí a moc mluvím. Život se prostě nemá brát tak vážně a je potřeba toho hodně říct. K tomu si ještě občas zazpívám a čas od času i něco napíšu.

Napsat komentář

Při prohlížení těchto internetových stránek zpracovává dennichleba.cz Vaše osobní údaje, včetně cookies, za účelem hodnocení návštěvnosti webu a tvorby souvisejících statistik. Souhlasím