Fejeton: Fobie z lékařů v období koronaviru? Víc než špatný vtip

Autor |2020-10-01T13:54:29+02:0029. září, 2020|Sloupky|

Doktoři a všechno s nimi související mě od nepaměti děsí. Sanitky, nemocnice, ale i banality typu preventivní prohlídky nebo měření teploty. Pouhý pohled na kolemjedoucí záchranáře mi dokáže zrychlit tep. A když si mám vybrat, zda přejdu po straně ulice, kde zrovna někoho nakládají do auta, nebo po té druhé, není složité se rozhodnout. Naštěstí se jedná o strach, se kterým lze docela plnohodnotně žít. Jednou za dva roky zatnout zuby kvůli preventivce a jinak spoléhat na imunitu a na to, že si tělo poradí samo. Dvacet let jsem na tomto světě fungovala, aniž bych své iracionální fobii musela čelit. Pak přišel koronavirus. A vše se změnilo.

Že začínám mít vážný problém, si poprvé uvědomuji na začátku května. Po dlouhých měsících strávených doma se vrácím zpět do Brna, kde pracuji. Z vedení přichází jasný úkol: napsat zprávu o tom, jak koronavirus ovlivní péči o pacienty s jinými nemocemi. „Zajdeš na tiskovku do Masarykova onkologického ústavu,“ sděluje mi šéf a já nemám důvod odporovat. Vše se zdá být v pořádku. Když však nakonec dorazím na místo určení, krve by se ve mně nedořezal. U vchodu do budovy stojí dva pánové v ochranných oblecích a každého, kdo jde kolem, zastavují. Už jen pohled na ně ve mně vyvolává chuť odejít. Teprve po chvíli si všímám, že všem příchozím měří teplotu. A mně se zastaví srdce.

„Už jsi tam?“ pípne zpráva od šéfa a mně je jasné, že se z toho jen tak nevyvleču. Párkrát se zhluboka nadechuji a vydechuji, preventivně si sáhám na čelo – panebože, snad vážně nemám teplotu? – a se zatnutými zuby vyrážím ke vchodu. „Dobrý den,“ zdravím nesměle, ale to už na mě míří bezkontaktním teploměrem. Začínám mít pocit, že sebou na místě seknu a bude po tiskovce. V tu chvíli mě ale hlídač vpouští dovnitř. Naštěstí.

Když o deset minut později dorazí kolega s kamerou, pořád se mi ještě klepou ruce. „Jsi v pohodě?“ ptá se a já se nezmůžu na víc než „asi jo.“ Je to jen první ze škály momentů a nepříjemných zážitků, které mě čekají v následujících měsících. Teplotu totiž jako by měřili všude, kam se vrtnu. Na táboře, v práci, v aquaparku, na letišti. Už si skoro začínám zvykat na ten silný pocit nevolnosti, když ke mně někdo s oním přístrojem hrůzy přiskočí. I přesto mě ale hloupý strach stále nepřechází.

Nezbývá mi tak než doufat, že celý tenhle koronavirový blázinec brzy skončí. Začínám si totiž myslet, že ať se stane cokoli, doktoři mě nikdy, nikdy děsit nepřestanou.

O autorovi:

Na světě existují přesně dvě věci, které alespoň trochu umím- společenský tanec a psaní. Na druhou stranu je jich taky spousta, co nezvládám. Třeba být aspoň chvilku zticha. Baví mě lidi, večery, co se protáhnou až do rána, a život sám o sobě. Koneckonců, beru si od něj jen to, co chci. A pokaždé to stojí za to.

Napsat komentář

Při prohlížení těchto internetových stránek zpracovává dennichleba.cz Vaše osobní údaje, včetně cookies, za účelem hodnocení návštěvnosti webu a tvorby souvisejících statistik. Souhlasím