Fejeton: Buďme ohleduplní. Roušky jsou víc než jen hloupý příkaz shora

Autor |2020-10-30T19:34:22+01:0029. října, 2020|Sloupky|

Koronavirová krize rozdělila společnost na dvě skupiny: ty, co roušku ochotně nosí, a na zaryté antirouškaře. Ačkoli se normálně řídím krásným českým rčením „proti gustu žádný dišputát,“ v případě (ne)zakrytého obličeje se stávám poměrně radikální. A to zejména, když mám člověka bez roušky v těsné blízkosti.

Každé úterý předcvičuji v rámci univerzitního tělocviku zumbu. Kvůli kvalitnějšímu připojení a lepší technice využívám možnosti tancovat z tělocvičny namísto z domova. Poslední týdny mě ale nutí stále více přemýšlet, zda to za to stojí. Jaká je totiž moje situace: Celá zadýchaná z rychlé chůze městem a se zakrytým obličejem dorazím na vrátnici tělocvičny, kde mě paní vrátná přivítá širokým úsměvem. „Dobrý večer, slečno, jdete cvičit?“ poprská mě hned při pozdravu. Oproti minulým semestrům je příjemná vrátná sympatickou změnou, přesto mi ale její chybějící rouška není úplně po chuti. Vydávám se po schodišti nahoru, kde narazím na další ženu. „Dobrý den, já jsem z technického oddělení. Pojďte, nastavíme spolu počítač,“ vidím další odkrytý obličej jen asi pět centimetrů od mého. To už mi začíná být podezřelé. Copak jsem nařízení pochopila špatně? Ve vnitřních prostorách roušku mít nemusím?

Když další den v rámci své novinářské práce vyrážím točit do uzavřeného obchodního domu, připadám si jako Alenka v říši divů. S kolegou jsme očividně jediní v okruhu několika stovek metrů, kteří se obtěžovali s nasazováním masek. Ani pán, který nás provádí, ani nikdo ze zaměstnanců, kteří využívají volno k přípravě výloh na Vánoce, si takovou práci nedali. „Jé, my nemáme roušky!“ vzpomene si jedna z prodavaček až ve chvíli, kdy zaregistruje kameramana. „Tak počkejte, ještě to nezapínejte, my někde nějakou najdeme,“ dodává. Polknu všechny jízlivé a absolutně nevhodné komentáře, potají protočím oči a pro jistotu udržuji alespoň nějaký odstup.

Když nad tím ale později přemýšlím, stále tomu nejsem schopná porozumět. Prosím, mě to nošení roušky taky nebaví. Ale je to to nejmenší, co můžeme pro druhé udělat. Tak zkusme být alespoň o trošku míň sobečtí. Neuškodí nám to.

O autorovi:

Na světě existují přesně dvě věci, které alespoň trochu umím- společenský tanec a psaní. Na druhou stranu je jich taky spousta, co nezvládám. Třeba být aspoň chvilku zticha. Baví mě lidi, večery, co se protáhnou až do rána, a život sám o sobě. Koneckonců, beru si od něj jen to, co chci. A pokaždé to stojí za to.

Napsat komentář

Při prohlížení těchto internetových stránek zpracovává dennichleba.cz Vaše osobní údaje, včetně cookies, za účelem hodnocení návštěvnosti webu a tvorby souvisejících statistik. Souhlasím